27.01.2011 05:57

 

1.1 Nevidět v módě jen módu…

Spolu s devatenáctim stoletím přišlo i výraznější zjednodušení oděvu. Světovou scénu změnila francouzská revoluce, která ze stolu smetla veškeré barokní přežitky. A se změnami politickými došlo zároveň i ke změnám v odívání. Zmizelo vše, co připomínalo právě svržený vládní systém včetně paruk a krinolín. Klasicismus, empír a poté i romantismus přinesli úplně nový způsob myšlení a také novou oděvní siluetu. Tyto změny se samozřejmě projevily nejen v běžné každodenní módě, ale i na dámském jezdeckém úboru. Ten opustil nákladné, zdobné kreace a stále silněji patrný v něm byl vliv pánských prvků. Zejména v podobě svrchního ošacení - kabátců a kabátů. Těsně přiléhavé kabátky žen věrně kopírovaly podobu mužských fraků a „Spencerů“. Nosily se i žakety, carriky s řadou límců a vlněné tweedy. Nejvýznamnějším pláštěm pro obě pohlaví se však stal redingot. Překvapivě nemůžeme jeho původ hledat ve Francii, jak je u módních novinek většinou zvykem. Pocházel z Anglie a původně šlo o mužský jezdecký kabát /riding coat/. Byl vypasovaný, měl podobné střižení jako frak a k dolnímu okraji se rozšiřoval. Zapínal se na jednu nebo dvě řady knoflíků. Tento „statkářský“ kabát se prokázal jako velmi praktický a tak se v britském podnebí stal značně oblíbeným. Vzápětí se stejně rychle šířil i do Francie a jiných částí Evropy jako vycházkový plášť. Redingot byl důležitou oděvní součástí po celé devatenácté století, stejně jako frak, který téměř neměnil svou podobu.

1.2 … první vážná věc v životě

Velký podíl na tom, že tyto kabáty ve společnosti tak zdomácněly, měl anglický dandy George Bryan Brummel. Říkalo se mu „Krásný“ Brummel a byl určující osobností tehdejšího módního světa. Vnutil lidem myšlenku, že gentleman se pozná podle oděvu a ne podle společenského postavení. Sám neměl vznešený původ a jím zavedená móda se rychle šířila. Základem jeho šatníku byly kalhoty, frak a modrý redingot, doplněný cylindrem. Preferoval nenápadnou eleganci, jednoduchost bez zbytečných ozdob, nenosil šperky a volil především tmavší a tlumenou barevnost. V podstatě se dá říci, že položil základ nadčasovému pánskému oděvu, na jehož střídmých principech se doposud staví.

Jeho jediným doplňkem a zároveň největším trumfem byla kravata. Nicméně nešlo o kravatu, na kterou jsme v současnosti zvyklí. Vyvinula se z šátku, jehož volné cípy se upevňovaly na prsou. Původně se jí říkalo Steinkirk a muži ji nosili jako doplněk ke košili. Obojí vždy shodně v bílé barvě. Postupem času tato „vázanka“ nabývala takových rozměrů, že obtáčela nejen hrdlo, ale sahala až k ústům. V konečné podobě dokonce bránila volnému pohybu hlavy. Uvazování komplikovaných uzlů bylo vždy složité a velmi originální. Nádherná kravata totiž měla zrcadlit osobnost nositele a přímo vyjadřovat jeho individualitu. K tomu, jak kravatu dobře uvázat, existovaly rozsáhlé studie i s názornými ukázkami a popisky. 

Kravata se záhy stala společenskou záležitostí. Za francouzské revoluce se její barvou dokonce vyjadřovala politická příslušnost. Možná právě to měl Oscar Wilde na mysli, když pronesl svou ironickou připomínku: „Dobře uvázaná kravata je první vážnou věcí v životě.“

A vzhledem k tomu, že ženy toužily po tom, aby byly brány vážně, byla z pánského šatníku úspěšně přejatá také košile a to právě včetně vázanky! Košile byla oblíbena nejen v bílé barvě, ale i v jiných pastelových odstínech, které muži nenosili. Dokonce ani tuhé, škrobené límce dámám nedělaly problém.

Zajímavou analogii vzhledem k pánské módě vidím i ve tvarování výstřihů. Běžná móda byla typická velkými dekolty, nicméně na jezdeckém oděvu se neobjevují. Právě naopak - saka či kabáty se nosí zahalující, uzavřená, s klopami či fazónkou, takže dámy působí stejně seriózně, jako jejich mužské protějšky. Žena konečně přestává vypadat jako sladký, přezdobený bonbon. Střídmá móda s pánskými prvky jí dodává důstojné vzezření a na půvabu jí neubírá ani umírněná barevnost. Nový jezdecký styl oblékaní se brzy stává oblíbeným. Ženy pod svrchní ošacení nosí dokonce i pánské vesty.

Tyto tendence - přebírat za vlastní to, co je typické mužům - vnímám jako drobné krůčky směrem k ženské emancipaci. Možná nebyly příliš významné. V žádném případě ještě neznamenaly zrovnoprávnění. Ale již předznamenávaly jakousi společenskou změnu ve vzájemném postavení mužů a žen.

I když na vytouženou svobodu si ženy musely počkat ještě téměř století. Přes všechny tyto ústupky totiž stále nebylo společensky přijatelné, aby žena oblékala kalhoty. Celý „sportovní“ úbor tedy doplňovala nádherná dlouhá sukně. Amazonky nejezdily obkročmo, ale používaly jednostranné dámské sedlo, které jízdu v sukni umožňovalo. Vzhledem k tomu, že ve společnosti byl stále kladen velký důraz na morálku, nesměl být ženě v sedle vidět ani kotník. Aby jezdecké sukně splňovaly morální požadavky, sahaly až k zemi, byly široké a často prodloužené do vlečky. Taková sukně rozhodně nebyla praktická. Z dnešního úhlu pohledu nebyla ani příliš bezpečná. Nicméně dámy díky ní vypadaly velmi žensky, něžně a rafinovaně. Při pohledu na takovou záplavu krásného materiálu mohl muž jen stěží zapomenout na to, že má vedle sebe dámu!

Spisovatel Gustave Flaubert v románu Paní Bovaryová o tom píše: „Sestoupili. Rudolf uvázal koně. Emma kráčela napřed, po vyježděné mechové cestě. Leč její dlouhá sukně jí překážela, třebaže si nesla její vlečku vykasanou, a Rudolf, kráčeje za ní, pozoroval mezi černým suknem a černou botkou její jemnou bílou punčochu, jež se mu jevila jako část její nahoty. Pak o sto kroků dále se znovu zastavila; a skrze závoj, jenž splýval s jejího pánského klobouku šikmo k bokům, bylo vidět její tvář v modravé průsvitnosti…“

  

1.3 …nejnákladnější obalová technika

V první polovině 19. století stále přibývalo žen jezdících na koni. Vyjížďky byly plně v souladu s romantickým kultem návratu k přírodě. A dámy se pro tuto příležitost oblékaly stejně přepychově, jako do společnosti. Například lovecký úbor pro Napoleonovy sestry na hon ve Fontainebleau navrhoval sám módní krejčí Leroye. Pavlína údajně měla šaty z bílého vyšívaného atlasu a krátký sametový kabátek fialové barvy. K tomu bílé sametové botky, sametový baret a bílý šátek. Její sestra – paní Muratová – prý byla v růžovém. Kromě sametu a atlasu se na jezdecké úbory nejlépe hodil flanel, vlněné sukno, tvíd, kment nebo jelenice. Na košile se však používaly i jiné, jemnější materiály - brokát, batist, hedvábí, bavlněný mušelín, taft, tyl a aksamit. Kravaty se nosily zejména saténové. Dokonce pojmenování jednotlivých barev bylo romantické a zrcadlilo oblibu přírody. Na svrchní ošacení to byla například šafránová, blatouchová nebo hřebíčková,… Vesty pod nimi se nosily o něco barevnější. Někdy byly i pruhované, kostkované nebo květované. Nezapomínalo se ani na detaily. Dámy nosily sametové botky a kloboučky se závojem. Oděv zdobily knoflíky a sametkami a neusedaly na koně bez rukaviček. Mezi hlavní jezdecké doplňky patřil především cylindr – opět vypůjčený od mužských protějšků. Ten si navíc dámy dozdobily vlajícím závojem. Zmínky o tom nacházíme v dobové literatuře. Například Pierre la Mure v románu Moulin Rouge popisuje lesklé cylindry a dlouhé jezdecké sukně. Ambroze Bierce (spisovatel 2. poloviny 19. století) tedy nebyl daleko od pravdy, když pronesl větu: „Dámská móda byla vždy tou nejnákladnější obalovou technikou.“

 

 

Existovala však ještě jedna oděvní součást, kterou si dáma devatenáctého století nedovolila opomenout. Nevyhnutelný a závazný byl v té době korzet! V módě byl totiž štíhlý pas a to za jakýchkoliv okolností. Tedy i při sportu! Tedy i na koni! Korzet sice byl prostředkem, jak štíhlého pasu dosáhnout, ale bylo to za cenu krajního nepohodlí. Stal se pro ženu symbolem její závislosti a jejích omezení. Byl tuhý, vyztužený kosticemi a kromě toho s sebou nesl závažná zdravotní rizika. Deformoval hrudník a pánev, zmenšoval objem plic a poškozoval funkce jater, žaludku a sleziny. Ani jednostranné dámské sedlo nebylo ze zdravotnického hlediska zrovna ideální. Znamenalo totiž nerovnoměrné zatížení páteře, zádového svalstva a kyčelních kloubů. Dlouhá jezdecká sukně zase vířila prach a při pádu mohla znamenat komplikace nebo dokonce zranění. Nemluvě o tom, že žena v sukni bez cizí pomoci nemohla nahoru do sedla ani dolů. Navzdory tomu, jak byl celý jezdecký oděv krásný z hlediska funkce a bezpečnosti tedy měl podstatné nedostatky.

 1.4 …krásné jen to praktické…

Vstup do druhé poloviny 19. století některé z těchto nedostatků pozvolna odstraňoval. Míjela vlna romantismu. Rozvíjely se vědní obory a technika. Nastoupila průmyslová revoluce a liberalismus. Lidé usilovali o racionální a rozumový přístup k životu. Tyto tendence podpořily také marxistické názory a Darwinova evoluční teorie. Daleko víc než dřív se rozmohl sport a cestování. Změnil se také názor na to, co je vkusné. Lidé stále více oceňovali praktické a účelové věci. Podobné podněty přicházely zejména ze strany umělců. Roku 1894 vídeňský architekt Otto Wagner prohlásil: „Krásné může být jen to, co je praktické. “ Také architekt Adolf Loos s ním sdílel tento názor a přednesl jej ve své stati Ornament a zločin. Takový posun v myšlení měl samozřejmě vliv i na oblast oděvu. Nejen toho civilního, ale také sportovního. Vše postupně směřovalo k praktičnosti. Objevily se první kritiky na nezdravý korzet a nebezpečné sukně. Ve větší míře se začalo dbát na hygienu oděvu a také na bezpečí při sportu.

I když to všechno rozhodně byly pozitivní tendence a změny k lepšímu, přicházely jen postupně a pomalu. Kalhoty byly ženám nadále zapovězeny. Stále se užívalo dámského sedla a jezdecké sukně byly pořád velmi dlouhé. Byly však již o něco jednodušší. Nebyly už tak objemné a neměly takové množství spodniček jako dříve. Ke konci století se pak postupně ještě více zužovaly. Aby jízda bokem byla pohodlnější, došlo k dalšímu vylepšení. Sukně se na pravé straně podkasala a tím vzniklo uvolnění pro pravou nohu pokrčenou v koleni. Také délka se o něco zkrátila. Z morálního hlediska to však bylo přípustné pouze tehdy, měla-li žena pod sukní úzké kalhoty - jodhpury. Kalhoty zase byly povoleny jen v případě, že byly elegantně překryty sukní. Jezdecké kalhoty většinou bývaly ušity ze stejného materiálu jako sukně a zasunovaly se do vysokých jezdeckých bot. Pokrokem bylo i to, že nepohodlný a nezdravý korzet nahradila méně omezující šněrovačka.