16.01.2011 08:53

 

 

KLASICISMUS.ppt (2,5 MB)

 

Klasicismus, osvícenství, preromantismus

Klasicismus - umělecký směr vznikl ve Francii v 17. století na královském dvoře „krále slunce“ Ludvíka XIV., odkud se šířil do Evropy. První období klasicismu je také nazýváno barokní klasicismus, protože se zde mísí barokní prvky s prvky klasicistními. Historicky se toto období řadí ještě do kultury baroka. Po něm přichází rokoko, které se od klasicismu do jisté míry odvrací. Nový nástup klasicismu přinesla v podstatě až Velká francouzská revoluce.

Klasicismus se snažil odvrátit od baroka a rokoka, tudíž být střídmý, až jednoduchý. V době Napoleona Bonaparte je nazýván empír. Převzal mnoho prvků z antiky a renesance a zdůrazňoval rozum člověka. Na rozdíl od renesance se v něm tolik nemluví o touhách jedince, ale spíš se zdůrazňuje, že jedinec se musí podrobit společnosti. Klasicismus prožíval největší rozkvět v době absolutistických monarchií v Evropě. Vyznačoval se filosofickými úvahami a abstraktním pojetím obecně rozšířených ideálů o pravdě, lásce a kráse a také snahou o věrné vyobrazení různých charakterových rysů člověka, kdy jsou rozdílné postavy - hrdina, lotr, podvodník…

Literatura

Panovala přísná estetická pravidla. Dramata musela dodržovat trojjednotu. Byl zde požadavek přesnosti, srozumitelnosti a jasnosti. Klasicistní literatura vyzdvihuje nutnost společenského řádu a pevné morálky. Na rozdíl od baroka je zastáncem střídmosti, kázně a rozumu. Typické pro klasicismus jsou literární salony. Právě tyto salony se významně podílely na utváření uměleckého vkusu a ovlivňovaly veřejné názory. Vedle těchto salonů vznikaly také literární akademie. V období klasicismu zakrňuje rozvoj poezie a naopak rozmachu se dočkává dramatická tvorba. V dramatu se dodržuje aristotelovská zásada tří jednot - místa, času a děje.

Literární tvorba se dělí na dva směry:

• vysoká – eposy, ódy, hymny, tragédie, zpracovávaly vznešená témata, líčily urozené hrdiny. Náměty většinou z antiky
• nízká – komedie, bajka, satira, zobrazovaly život měšťáctva - většinou pojaty směšně.

Autoři

• Molière
• Pierre Corneille
• Jean Racine
• Jean de la Fontaine
• Carlo Goldoni

Osvícenství - je intelektuální hnutí, životní postoj a filozofický směr 18. století, který znamenal převrat ve vývoji evropského myšlení. Osvícenství inspirované antikou, logikou a humanismem, vytvořilo vlastní duchovní, etické a estetické principy, do té doby neznámé, které daly základ dnešním konceptům svobody, demokracie, pokroku a lidských práv. Dosti ovlivněné vědou 17.století . Mezi výchozí zdroje osvícenství patřila vědecká díla Blaise Pascala, Reného Descaretese, Galilea Galileiho, Francise Bacona a Isaaca Newtona. Nejvýznamnější dějinné události ovlivněné osvícenstvím byly velká francouzská revoluce a boj amerických kolonií za nezávislost.

O osvícenství můžeme hovořit jako o myšlenkové epoše, či jako o společenském proudu.

Významnou úlohu hrálo osvícenství v rámci filozofie, do níž vstoupily mj. racionalismus či etika, studium a pozdější obrana lidských práv a boj proti despotismu.

Zájem byl o románovou tvorbu a tato poptávka pak dala vzniknout tzv. sentimentálnímu románu. Zvláště oblíbená byla epistulární forma románu.

V hudbě se osvícenství nejvíce projevilo v díle Wolfganga Amadea Mozarta, a to zejména v jeho operách - Únos ze Serailu jako odkrývání mimoevropských kultur; fenomén tolerance a odpuštění, Figarova svatba a motiv občanských práv; Kouzelná flétna a pojem absolutního dobra.

Zájem o přírodu pomohl k rozvoji fyziky, chemie, biologie a vzniku mnoha jejich odvětví. Při vědeckém bádání se rozšířila metoda pokusu -hodně používaná již od renesance a objev mikroskopu. Ve společenských vědách vznikla zcela nová odvětví, např. politická ekonomie či filozofie dějin.

Francie

Cíle osvícenství reprezentuje ve Francii Charles Louis Montesquieu, autor rozpravy Duch zákonů, v níž osvětluje vznik zákonů a státních zřízení z přirozených příčin, jako je podnebí a přírodní bohatství, a přimlouvá se za omezení absolutistické vlády podle anglického vzoru. Jeho Perské listy jsou prvním francouzským osvíceneckým románem.

Voltaire napsal filosofickou povídku, v níž pomocí kousavé ironie vyjadřuje problémy doby. Jeho osvícenský román Candide neboli Optimismus na příkladě morálně čistého mladíka Candida odhaluje zvůli absolutní moci, prodejnost soudů či loupeživost válek. Voltaire zde také rozvíjí filozofické úvahy o nekritickém optimismu daném vírou v Boží prozřetelnost před rozumem. Uplatnil se ve všech společenských oborech: jako historik studoval dějinné epochy v jejich podobě společenské a ekonomické, jako beletrista psal filozofické povídky ostrého kritického zaměření, jimiž útočil na lidskou hloupost, zaostalost a nesnášenlivost.

Neobyčejně závažný význam pro šíření osvícenských myšlenek mělo vydávání francouzské Encyklopedie, obsahující soubor znalostí ze současné vědy, umění a techniky. Do encyklopedie přispěli nejvýznamnější myslitelé doby – Voltaire, Rousseau, Denis Diderot a další.

Hlavním organizátorem Encyklopedie byl spisovatel a filozof Denis Diderot, autor známý hlavně antiklerikálním románem ve formě dopisů Jeptiška či dalším románem, Jakub Fatalista.

Anglie

V 18. století vzniká v Anglii dobrodružný román. Daniel Defoe a jeho román o osudech ztroskotance na opuštěném ostrově Robinson Crusoe. Patří sem i Henry Fielding, jehož prozaická tvorba je označována jako "romány silnice a hospody ". Kritický postoj proti soudobé společnosti vyjádřil v románech Jonathan Wild Veliký – ironické líčení životní kariéry zločince, a Tom Jones, o pestrých osudech mladíka, podstrčeného jako dítě do šlechtické rodiny.

Román filozofický, ostrého satirického zabarvení, reprezentuje v anglické próze 18. století Jonathan Swift v díle Gulliverovy cesty..

Hlavní představitelé osvícenství

• Denis Diderot
• Claude Adrien Helvétius
• Johann Gottfried Herder
• Paul Heinrich Dietrich von Holbach
• Immanuel Kant
• John Locke
• Montesquieu
• Stanisław August Poniatowski
• Jean-Jacques Rousseau
• Voltaire

Preromantismus - sentimentalismus

Umělecký proud, 2.polovina 18.století , vzniká jako reakce na klasicismus a osvícenství. Vytváří ho především měšťanstvo jako nastupující třída a důraz na citové hodnoty prostého- "nezkaženého" člověka. V literatuře mělo toto hnutí vedle názvu preromantismus i název sentimentalismus. Preromantismus chápe umění jako prostředek k přeměně světa. Zdůrazňuje cit i vášeň, za inspirační zdroj je považována lidová poezie, rozvíjí se vztah k přírodě, k fantazii, dávnověku. Častými motivy jsou jezera, hřbitovy - např. anglická poezie jezerní a hřbitovní, noční motivy, trosky hradů, měsíční svit, symbol mnicha, poustevníka, vězně nebo poutníka.

Francie

Nejvýznamnějším představitelem byl Jean Jacques Rousseau. Vycházel z toho, že lidská povaha je dobrá, když není zkažená civilizací. Žádal návrat k přírodě. Své myšlenky zachytil např. v pedagogickém románu Emil čili o výchově, v pojednání O smlouvě společenské nebo v románu Nová Heloisa.

Dalším představitelem byl Antoine-Francois Prévost – autor románu Mannon Lescaut, odhaluje v něm peníze jako osudovou protisílu lásky a Francois René de Chateaubriand - obracel se do minulosti, k náboženským mýtům i do exotické přírody, autor povídky Atala - líčí tragický příběh lásky Indiána a křesťanské dívky Ataly.

Německo

Ve 2.polovině 18.století se v Německu objevila řada osobností, které se snažily překonat malost a roztříštěnost německého života. Průkopníkem nové preromantické estetiky v Německu je Johann Gottfried Herder, který se zamýšlel nad otázkami národní individuality, národní kultury a vztahu k lidstvu. Zastával názor, že slovanské národy se v budoucnu dostanou do čela obecného vývoje lidstva.

Johann Wolfgang Goethe – největší německý umělec 18.st., narozen ve Frankfurtu nad Mohanem, studoval práva a malířství, byl básníkem, prozaikem a státníkem, vůdčí osobnost literárního hnutí Sturm und Drang – úsilí o tvůrčí svobodu.

Dílo: Utrpení mladého Werthera, Prométheus, Ifigenie na Tauridě, Torguato Tasso. Vrcholem jeho tvorby je 2dílná filosofická báseň v dramatické podobě Faust.