Vrcholný středověk
Vrcholný a pozdní středověk
V období vrcholného středověku dochází k hospodářskému vzestupu a díky vyššímu efektu zemědělství se oproti dřívějšku daleko více rozvíjejí řemesla a následně též obchod. Důsledkem rozvoje řemesel je vznik cechů – ochranných organizací řemeslníků a s rozvojem dálkového obchodu dochází k čilejším kontaktům Evropy s Východem (obchod při Severním a Baltském moři byl účinně ovládán mocným městským obchodním svazem – hanzou). S rozvojem řemesel a obchodu vzrůstá význam peněžního hospodářství, které postupně převládá nad výměnným obchodem.
Středisky řemesel a obchodu jsou rozvíjející se nebo nově zakládaná středověká města, která postupně získávají samostatnost a různé výsady (privilegia), takže nejsou příliš závislá na feudálech na rozdíl od venkova. Ve městech dochází k početnímu růstu bohatého městského obyvatelstva – patriciátu, který se později stane významnou hybnou silou ve společnosti.
Církev v Evropě si postupně upevnila postavení a stala se vlastníkem značného majetku. Církevní šlechta měla díky celibátu daleko větší majetek než většina šlechty světské. S růstem bohatství církve pokračuje mocenský spor mezi císaři a papeži, typický pro celý středověk.
Doba od 11. do 13. st. je také dobou výbojných tažení evropských feudálů (světských i církevních) doprovázených hojně naverbovanou chudinou nazývaných křížové výpravy. Záminkou těchto akcí byla reakce na dobytí Palestiny Turky a snaha o osvobození Svaté země a Jeruzaléma jako místa Kristova hrobu z područí pohanů. Skutečnou příčinou výprav byla však touha účastníků výprav i těch, kdo je financovali, po zbohatnutí (důkazem je fakt, že při jedné z křížových výprav byla vypleněna křesťanská Konstantinopol). Série osmi křížových výprav však ve většině případů skončila nezdarem. Jejich přínosem mohlo být jedině to, že jejich vlivem došlo k intenzivnímu setkání tří kultur: západoevropské, byzantské a islámské.
Východní a jižní Evropa byly ve 13. a 14. stol. ohrožovány nájezdy Tatarů a ve 14. st. obsadili většinu Balkánského poloostrova Turci, kteří stále představovali hrozbu pro střední a západní Evropu.
Vznikají další církevní řády (kromě benediktinů i františkáni a dominikáni), které sehrály významnou úlohu při zavedeni inkvizice ( z lat. inquirere = vyhledávat), nástroje katolické církve v boji proti kacířským hnutím.
Gotika
Vzniká řada významných církevních staveb, kostelů a klášterů postavených v novém stavebním stylu nazvaném původně hanlivě gotika jako označení barbarského stylu podle germánského kmene Gótů. Název stavebního stylu se pak později stal označením celého období vrcholného a pozdního středověku, období mezi románským stylem a nástupem renesance.
Pro stavební činnost této doby je typické společenství označované jako stavební huť = organizovaný kolektiv profesionálů, kameníků, tesařů, sochařů a dalších řemeslníků. V čele huti stál vedoucí mistr, který navrhoval architekturu a řídil práce, zároveň se v huti uskutečňovala i výchova učedníků a tovaryšů. První gotickou stavbou vůbec se stal opatský kostel - bazilika v Saint Denis (pohřebiště francouzských králů) u Paříže, který byl přestavěn (z iniciativy opata Sugera) kol. 1140 v tomto novém stylu.
Hlavním znakem gotické stavební konstrukce je lomený oblouk, žebrová klenba a opěrná soustava pilířů a opěrných oblouků. Lomený oblouk pomáhá svádět tlak do stran, kde
jej zachycuje a rozkládá vnější opěrný systém, což umožnilo dosáhnout značné výšky těchto staveb. Navíc bylo možno budovat ve zdech co největší okna, která nakonec představovala hlavní plochu mezi pilíři a klenbou. Jimi procházelo barevnými vitrážemi do vnitřního prostoru kostelů nebývalé množství světla, které těmto prostorám dodalo odlehčený ráz, zdánlivou odhmotněnost.
Vrcholnými díly gotické architektury se staly gotické katedrály. V základním funkčním smyslu je katedrála (dóm) každý biskupský kostel (odvozeno z kathedra = /biskupská/ stolice). V gotické architektuře však je toto označení spojováno s individuálně pojatým velkolepým chrámem vybaveným ochozem (triforiem) a bohatým věncem kaplí při obvodu, jehož průčelí je zdůrazněno dvěma vysokými štíhlými věžemi. Na výstavbě a výzdobě takovýchto staveb pracovaly celé generace stavebníků – katedrála se stávala symbolickým obrazem kosmu (Nebeského Jeruzaléma). Ve Francii jsou takovýmito stavbami zejména proslulé katedrály Notre Dame v Paříži, v Laonu, v Amiens, v Chartres a v Remeši (kde byli korunováni francouzští králové).
Z Francie se nový stavební styl šířil po celé Evropě. V Anglii se prosadil již ve 13. stol. (katedrály v Canterbury, Salisbury, Winchesteru, Colchesteru a dal.). Na klenbách anglických gotických staveb se v pozdním 14. až 15. stol. uplatnil tzv. perpendikulární sloh. Šlo o vějířovitý tvar klenby s dekorativním krajkovím křivek a linií, který se uplatnil například v kapli Královské koleje (King´s College Chapel, 1446) v Cambridge.
Gotika se ve stejné době se objevuje i v Německu, kde byla prosazována především cisterciáckými mnichy. Mezi monumentálními gotickými díly v Německu vyniká dóm v Kolíně nad Rýnem. Teprve v gotice se plně rozvinula také světská architektura podmíněná hospodářským vzestupem měst. Vznikají radnice ( u nás např. na St. Městě pražském), v Anglii kolejní komplexy (již zmíněná King´s College v Cambridge), soukromé paláce i hrady feudálů.
Gotika v našich zemích
U nás je jednou z prvních staveb využívajících stavebních postupů gotiky kaple královského hradu na Bezdězu (1275), gotiku reprezentuje též cisterciácký klášterní kostel v Sedlci u Kutné Hory a další stavby.
Prahu obohatil díly vrcholné gotiky zvláště Karel IV.; zahájil přestavbu Pražského hradu, kde bylo v r.1344 započato se stavbou chrámu sv. Víta. Jeho první stavitel Matyáš z Arrasu se podílel i na výstavbě Nového Města Pražského. Matyášovým nástupcem se po jeho smrti stal Petr Parléř (2. pol. 14. stol.), který dokončil chór katedrály. Ze světských staveb zmiňme Karlštejn, který si Karel IV. nechal postavit jako reprezentativní sídlo i místo ochrany korunovačních klenotů, nebo Staroměstskou mosteckou věž na Královské cestě, symbolizující vladařskou moc.
Na samém sklonku gotiky další královský stavitel Benedikt Reid (Rejt) modernizoval opevnění Pražského hradu a vybudoval monumentální Vladislavský sál. Vedle Prahy byla nejdůležitějším centrem gotiky Kutná Hora (pozdně gotická Kaple sv.Barbory).
Literatura a hudba ve středověku
V literatuře se daří ve středověku legendistice – legenda je významným útvarem středověké literatury. Jedná se o vyprávění o životě a smrti světců, které se četlo při mši v den
jejich svátku, mělo podnítit fantazii věřících a vést je k příkladnému životu. Legenda měla význam především při žádosti o kanonizaci mučedníka, tedy při jeho oficiálním prohlášení za svatého. Legendy jsou vlastně křesťanskými mýty.
Rozvíjí se i hrdinská a rytířská epika, která byla původně zpívaná (Beowulf, Píseň o Rolandovi, Píseň o Nibelunzích, Slovo o pluku Igorově, veršované eposy o králi Artušovi, o dobytí Tróje – Kronika Trojanská, o Alexandrovi Velikém – Alexandreis).
Hlavním druhem světské hudby v době vrcholného středověku se stala dvorská lyrika. K rytířským ctnostem patřila kromě statečnosti služba vyvolené paní, urozené šlechtičně, zpravidla vdané. Tento až zbožňující vztah byl podstatou „kurtoazní“ (dvorné) lásky, jež našla své vyjádření v kurtoazní poezii doprovázené hrou na loutnu. Autoři a interpreti těchto skladeb se nazývali v jižní Francii trubadúři (trobar = vynalézat, vymýšlet, např. Rimbault de Vaqueiras), v Německu minnesengři ( ze staroněm. Minne = láska, Sang = zpěv, např. Walther von der Vogelweide a jeho dílo Tannhäuser).
Divadlo
Středověké divadlo se rozvíjí na bázi náboženských her, zejména velikonočních, což byly Pašijové hry pojednávající o Kristovu utrpení, smrti a vzkříšení. V Německu a v Anglii se rozvíjely hry v rámci procesí k uctění svátku Božího těla.
Sochařství
Podstatnou složkou výzdoby chrámu byly sochy a reliéfy. Kamenná výzdoba se stala i záležitostí funkční (např. účelné roztodivné chrliče ve figurálním tvaru). Sochy jsou štíhlé, protáhlé, tak jak to vyžadoval obecně převládající styl. V náhrobním sochařství se prosadil sarkofág s ležící sochou zemřelého na víku. Rozvíjí se dřevořezba, která se uplatňuje na oltářích a chrámových lavicích v chóru (kněžišti). Vyřezávány jsou i madony s dítětem a krucifixy. Oblíbené byly skládací oltáře skříňového typu, mnohdy vyřezávané ze slonoviny. Dobový ideál harmonické krásy ztělesňovala především krásná madona – Panna Maria s dítětem v typickém esovitém prohnutí postavy a pieta – Panna Maria s ukřižovaným Kristem na klíně. Oba tyto typy se zrodily ve střední Evropě a jsou hojně zastoupeny v českém výtvarném umění ( např. Mistr Krumlovské madony).
Malířství
Malířství se v gotice svébytně projevilo v malbě na skle = vitráž, která zdobila především okna katedrál a vyvolávala magický dojem barevného osvětlení interiéru. Vitráže byly skládané z barevných skel zapuštěných do olova. Ve 14. st. zobecněla desková malba na dřevěné desce. Většinou sloužila k výzdobě oltářů a dala vzniknout prvním přenosným obrazům. Technikou byla vaječná tempera, pozadí a detaily byly často zlacené. Zprvu ploché obrazy se později vyznačují snahou o vystižení hloubky, třetího rozměru (italský malíř Giotto).
V severském malířství vyniklo ke konci gotiky nizozemské malířství, zejména Jan z Eycku působící v Bruggách (Gentský oltář). Bývá mu přičítán vynález olejomalby – přinejmenším jako jeden z prvních maloval barvami, jež ředil olejem.
Nová technika
umožnila dokonalejší vystižení detailu. Pozdní gotiku v nizozemském malířství reprezentuje Hieronymus Bosch, velký pozorovatel života, který svůj osobitý pohled na svět zachytil v obrazech plných fantaskních postav a příšer.
Knižní malba
Gotika je dobou neobyčejného vzestupu knižní ilustrace: byly vytvářeny jednak tradiční malbou, jednak kolorovanou perokresbou. Nejdále dospěla gotická knižní malba v okruhu malířů, jež zaměstnával velký bibliofil vévoda Jean z Berry. Ve výzdobách jeho soukromých modlitebních knih je ilustrace námětem odrážejícím reálný život. Nejvyššího mistrovství v této oblasti bylo dosaženo při výzdobě rukopisu zvaného Přebohaté hodinky /předepsané modlitby/ vévody z Berry /1410-1413/, které na objednávku vévody z Berry zhotovili Bratři z Limburka. Z našich iluminovaných rukopisů v této době vynikl Pasionál abatyše Kunhuty.
Univerzity
Pro vrcholný středověk se stává charakteristickou rozšiřující se vzdělanost, která přestává být výsadou duchovenstva, přestože její hlavní těžiště je stále v jejích řadách. Znalost čtení a psaní pronikla i do šlechtických a měšťanských vrstev a dochází k rozvoji škol, většinou církevních, ale i městských, které poskytovaly dobrou znalost latiny a umožňovaly získání základního okruhu znalostí. Jejich absolvování umožňovalo vstup na nové vzdělávací instituce – univerzity, které sídlily zpravidla ve významných městech.
První velké univerzity vznikají v průběhu 12. st. zejména v Itálii (Ravenna – po r. 1084, Bologna 1158), kolem 1200 vzniká pařížská univerzita nazývaná (podle teologické koleje založené Robertem de Sorbonne) Sorbonna, která měla významné postavení až do konce středověku a byla vzorem pro ostatní evropské univerzity.
Během 13. st. následovalo založení univerzit v Anglii (Oxford 1208), ve Španělsku (Salamanca 1218), Portugalsku (Lisabon 1290), Praha (1348) a v Německu (Kolín n.R. 1388). Do konce 14. stol. existovalo v Evropě kolem 50 univerzit, do r. 1348 se však všechny nacházely buď na Apenin. poloostrově nebo západně od Rýna. První středoevropskou univerzitou se stala v r. 1348 pražská Univerzita Karlova.
Univerzity byly orientovány na výuku a studium teologie a práva. Základními fakultami byly teologická, artistická (filozofická), právnická a lékařská. Filozofická fakulta byla fakultou artistickou, která vyučovala sedm svobodných umění (trivium: gramatika, rétorika, logika, quadrivium: matematika, astronomie, geometrie a hudba) a její absolvování bylo předstupněm pro studium na některé z dalších fakult.
Mistři a studenti univerzit tvořili určitou společnou obec, v níž se nepřihlíželo k původu: setkávali se zde synové rolníků, měšťanů i šlechticů. V tomto ohledu představovala akademická půda unikátní demokratické prostředí, které umožňovalo společenský vzestup nadaným jedincům s talentem – tato možnost byla ovšem omezena výhradně na mužské pohlaví.
I když středověké univerzity patřily původně k církevním ústavům, vládla zde atmosféra svobodné diskuse a jejich absolventi nemuseli přijímat duchovní svěcení. Vědění se zde rozvíjelo ve svobodnější atmosféře než na církevní půdě: svoboda a uvolněnost akademického života byla dána i městskou atmosférou a celou řadou univerzitních privilegií. Studentský živel se díky univerzálnímu použití latiny přeléval z jednoho univerzitního města do druhého
stejně jako vyučující – univerzitní mistři, čímž se vědění přenášelo z jednoho univerzitního centra do jiného.