Vývoj češtiny
Historický vývoj češtiny zachycuje významná období vývoje českého jazyka od konce 1. tisíciletí až po současnost.
Čeština se jako samostatný jazyk vyvinula na sklonku 1. tisíciletí n. l. z praslovanštiny.
Jednotlivá období
Pračeština
Nejstarší vývojové stadium češtiny jako samostatného jazyka (konec 10. století – asi polovina 12. století). Jazykovědcům je známa pouze její rekonstruovaná podoba. Z tohoto období neexistují písemné doklady. Funkci spisovného jazyka tehdy zastávala latina a v menší míře také staroslověnština.
Raná stará čeština
Období od poloviny 12. století do konce 13. století. Z tohoto období pocházejí první české písemné památky – bohemika (česká jména v cizojazyčném textu), glosy (české překlady slov a frází vepsané do cizojazyčného textu) a přípisky (záznamy v češtině, které se neváží k cizojazyčnému textu). V židovských spisech se dochovaly rovněž hebrejským písmem psané glosy v češtině, nazývané lešon Kenaan.
Nejstarší známé samostatné české věty byly připsány k zakládací listině litoměřické kapituly na počátku 13. století:
- Pauel dal geʃt ploʃcoucih zemu
- Wlah dalgeʃt dolaʃ zemu iʃuiatemu ʃcepanu ʃeduema duʃnicoma bogucea aʃedlatu
(v přepise: Pavel dal jest Ploškovcích zem’u. Vlach dal jest Dolás zem’u i sv’atému Ščepánu se dvěma dušníkoma Bogučeja a Sedlatu.)
Texty byly psány tzv. primitivním pravopisem, který používal písmena latinské abecedy bez jakékoliv úpravy i pro zápis hlásek, které byly latině cizí. Např. písmeno c označovalo k, c i č. Vznikala nejednoznačnost, která byla závažná zejména u vlastních jmen. Později se během 13. století začíná, i když zatím nesoustavně, objevovat pravopis spřežkový, kdy se k zachycení českých hlásek používají kombinace písmen (spřežek), např. rs pro ř.
Čeština 14. století
Ve 14. století začíná čeština pronikat do různých literárních žánrů, na konci století již existují i úřední listiny psané česky. V písmu se uplatňuje spřežkový pravopis. y na konci slabiky = j, ie, ye = ě. Grafémy i a y jsou i nadále zaměnitelné. Sporadicky se začíná používat interpunkční znaménko v různých podobách. Jeho funkcí je vyznačení pauzy.
Čeština doby husitské
Období 15. století od počátku kazatelské činnosti Jana Husa do doby nástupu českého humanismu. Rozšiřuje se počet uživatelů spisovného českého jazyka, zejména těch, kteří uměli číst. Čeština již plně pronikla i do administrativní oblasti.
Na začátku století se ve spise De orthographia Bohemica, jehož autorství se připisuje Janu Husovi, objevuje návrh na změnu pravopisu – tzv. diakritický pravopis. Návrh je dílem jedince, proto se tento grafický systém ujímal jen pozvolna a užíval se souběžně s pravopisem spřežkovým. S rozvojem řečnického umění se stále více užívá interpunkční znaménko.
Ve výslovnosti postupně splynulo y a i.
Čeština humanistická
Období vyspělého spisovného jazyka v 16. a na počátku 17. století. Pravopis v psaném projevu stále není jednotný, převážně spřežkový v různých podobách. Po vynálezu knihtisku se v tištěných dílech však ustálil jednotný tzv. bratrský pravopis (podle listů vydávaných Jednotou bratrskou). Začaly se používat i tečka, dvojtečka, otazník a vykřičník. Pro potřeby tiskařů vycházejí první gramatiky.
Standardem spisovného jazyka pro další období se stal nový překlad Bible, známý jako Bible kralická.
Čeština barokní
Období od poloviny 17. století do druhé třetiny 18. století bylo poznamenáno konfiskacemi a vynucenou emigrací české nekatolické inteligence po bitvě na Bílé hoře. Od konce 17. století docházelo k omezení fungování spisovného jazyka, který nejdříve ustoupil z oblasti vědy, postupně i z větší části náročné literatury a nakonec i z oblasti administrativní (v úředním styku byla od vydání Obnoveného zřízení zemského čeština rovnoprávná s němčinou, předtím byla jediným jednacím jazykem zemského sněmu). Pobělohorská literatura je typická svou žánrovou omezeností, ačkoliv v jejím rámci vznikala pozoruhodná díla jak v zahraničí v okruhu české emigrace, tak na domácí půdě především v jezuitském prostředí. Jedním z vrcholů rozvoje vysokého stylu je tvorba J. A. Komenského. Jistý literární úpadek nebyl v této době zapříčiněn snahou o potlačení češtiny (ostatně ani němčina nebyla u císařského dvora ve Vídni preferována), ale spíše celkovou změnou kulturního prostředí v poměrech Obnoveného zřízení zemského. Ostatně ani jazykově německé literatury v českých zemích nevycházelo o mnoho více a ani její úroveň nebyla vyšší. České knihy byly vydávány povětšinou jezuity, kteří měli zároveň v rukou cenzuru vydávaných děl. Jejich původním úkolem byla rekatolizace českého obyvatelstva, ale v průběhu barokní doby vytvořili hlavní českou kulturonosnou vrstvu, z jejíchž řad pocházeli tvůrci literatury náboženské (duchovní poezie, duchovní písně, homiletika) a historické. Z jejich řad také pocházelo mnoho buditelských osobností v závěru 18. století.
Další změny probíhaly především v lidovém jazyce. Na venkově v důsledku značné izolovanosti docházelo k velké diferenciaci nářečí, zejména moravských a slezských, která se vyvíjela odchylně od obecné češtiny. Ve městech, kde docházelo k intenzivnějšímu styku s němčinou, pronikaly do češtiny četné germanismy.
Tištěné texty používají pravopis předchozího období, pouze se přestává graficky rozlišovat dvojí l. Objevuje se středník jako interpunkční znaménko ke zpřehlednění přebujelých souvětí.
Čeština obrozenecká
Období od 80. let 18. století do 40. let 19. století. Snahy císaře Josefa II. o zavedení němčiny jako jednotného státního jazyka (motivované čistě praktickými důvody) se ukázaly jako nereálné. Jeho Patent o zrušení nevolnictví z roku 1781 umožnil pohyb venkovského obyvatelstva do měst. To usnadnilo realizaci myšlenek národních buditelů na obnovu českého jazyka. Lidový jazyk a literární žánry předchozího období však byly osvícenecké inteligenci cizí. Pro novou kodifikaci spisovné češtiny se východiskem stal literární jazyk konce 16. století a díla Komenského. Z různých pokusů o kodifikaci byla nakonec všeobecně přijímána gramatika Josefa Dobrovského, která vyšla roku 1809, ve druhém vydání 1819. Dobrovský tak zavedl tzv. analogickou opravu, která odstranila psaní „y“ po s, z, a c podle vzorů medvědí a sedím a vidím. V té době se objevují také puristické snahy o očištění češtiny od skutečných či domnělých germanismů. K obnově české slovní zásoby však přispělo zejména vydání pětidílného Slovníku česko-německého (1835–1830) Josefa Jungmanna. Díky nadšení českých vědců bylo vytvořeno i odborné české názvosloví. Dalším důležitým mezníkem je rok 1843, kdy Šafařík zavádí tzv. opravu skladnou.
Umělecká literatura v této době ve snaze po vyšším stylu se dle dobových standardů často uchyluje k archaismům a nerespektuje příliš přirozený vývoj mluveného jazyka.
Čeština moderní
Od 40. let 19. století již nebyla spisovná čeština záležitostí úzké vrstvy inteligence. Rozvíjí se publicistika a umělecká tvorba se snaží přiblížit zejména v syntaxi živému jazyku. V roce 1902 vydal Jan Gebauer první Pravidla českého pravopisu, která obsahovala přehled morfologie. Tato pravidla ještě upřednostňovala v případě dublet starší tvary. Během 20. století však do spisovného jazyka postupně pronikaly prvky mluveného jazyka, zejména obecné češtiny. Postupně byl počešťován i pravopis cizích slov s přihlédnutím k fonetické stránce, zejména psaní z místo s a vyznačování délek vokálů (gymnasium > gymnázium). Společenské změny po 2. světové válce (1945) vedly k postupnému stírání (nivelizaci) rozdílů mezi nářečími, vlivem médií se od 2. poloviny 20. století šíří prvky obecné češtiny i do oblastí, které jimi byly do té doby nezasaženy.