Vzácné paní a vážení pánové!

Vzácné, protože jste pojaly takovou otázku, jako jest ideál české kultury, a že jste přišly vyslechnout odpověď, která nebude lehká ani zábavná. Ale na mne vložily jste přetěžký úkol, nad nímž jsem se zastavil s obavou, dovedu-li jej k nějakému konci. — Neboť ideál české kultury znamená smysl a důvod života českého národa. A nad tím zamyslili se jíž hlubší duchové a nedospěli k souhlasné odpovědi. Jakž bych mohl tedy očekávati, že naleznu a vyslovím ideál české kultury, jejž by celý národ uznal za svůj: je-li to vůbec možné v této době?

Přece však můžeme o této těžké otázce uvažovati a snad dospějeme k myšlenkám, s nimiž by mohli všichni souhlasiti.

Předně rozmyslíme si slova: ideál, kultura, národ.

Slovo ideál znamená cosi myšleného, po čem člověk prahne, palčivě touží, co však je mu nedostižné. A to zvláště činí touhu tak palčivou, že člověk nezná toho, po čem prahne. Tuší to pouze podle jakýchsi rysů, které se rýsují v jeho vlastní mysli. Proto pokouší se ztělesniti svůj ideál podle oněch rysů, vytvořiti dílo, z něhož by sám teprve svůj ideál poznal. A často zůstává dílo daleko za ideálem.

Kultura znamená v tomto smyslu všechno tvoření děl podle ideálů. Člověk jest bytost duchová, ale zatížená tělesností. Ideály duchové ustupují tu často ideálům tělesním, možno-li tu mluviti o ideálu. Tělesně náleží člověk do přírody: ale duchově usiluje povznésti se nad přírodu, ano překonat ji.

Příroda, natura je vše, co se rodí, vyvíjí a odumírá. I v mezích přírody je možná kultura, totiž vypěstování něčeho lepšího, než příroda sama rodí; je možno vypěstovati z trnky broskev. Ale i tu jeví se již význačný rozdíl mezi kulturou a naturou. Natura drží se pevně svého: bičem ji vyžeň, vždy zas se vrátí, jak praví staré latinské přísloví. Kultura však je velmi vratká; přestane-li pěstování, zvrátí se vše brzy k natuře. Takové úpadky kultury ve stav přírodní nejsou nijak vzácné, zvláště v oboru kultury duchové: V člověku probudí se zvíře, jakmile se uvolní duchový řád a kulturní kázeň. Žijeme právě v době takového kulturního úpadku. Ale kultura jest nekonečné dílo, k němuž člověka pudí nespokojenost s přírodním stavem a snaha vytvořiti něco lepšího. Proto snad, s hlediska všelidského, netřeba příliš želeti nahodilého kulturního úpadku: vzbudí rostoucí nespokojenost, a tím úsilnější kulturní tvoření.

Kultura v mezích přírody zabezpečuje blahobyt, který jest potřebný k rozvoji kultury duchové. Neboť ulehčuje břemeno tělesností, takže lidský duch se může povznášeti nad přírodu a tvořiti díla podle ideálů přelétajících přírodu.

Konečně, co národ? Lidé stejného původu, steiného jazyka a obyčejů, obývající jeden kraj, nejsou národ, pokud jejich kultura zůstává v mezích přírody a má za ideál pouhý blahobyt. A tak i národ může upadnouti zpět na stupeň pouhého lidu, zapomene-li se sám nad sebou a vrátí-li se k ideálům pouhého blahobytu.

Neboť národ jest bytost duchová, vědomá své zvláštní osobitosti, v jejímž sebevědomí jsou sjednoceny mysli všech pokolení, mysli prahnoucí po stejném duchovém ideálu a naplněné snahou uskutečniti tento ideál společným dílem. Bez duchové kultury není národa.

Kulturní ideály vznikají ovšem v myslích jednotlivců, kteří je též vtělují ve své dílo. Ale vznikají z podnětů, žijících utlumeně a neuvědoměně v národě. Jednotlivec, žijící mimo národ, nedospěl by bez těchto skrytých podrětů k žádnému ideálu a nedovedl by žádného díla; neboť potřebuje ohlasu a porozumění u spřízněných duchů, bez něhož by jeho díio nemělo žádné platnosti a účinnosti. To je právě význačné pro duchové, kulturní dílo, že ho dělník neprovádí pro sebe, a zvláště ne pro zisk, nýbrž pro všechny, aby je všichni uznali a ho užívali; a čím více lidí užívá kulturního díla, tím více roste jeho platnost a hodnota. Mnohdy nenalezne kulturní dílo ohlasu hned, ani u vlastního národa; ale je-li to pravé duchové dílo, povstalé z podnětů žijících v národě, nalezne přece u něho porozumění a jeho hodnota tím vzroste.

Kulturní ideál i dílo nemají platnost a hodnotu jen u vlastního národa, nýbrž jsou na konec platné a cenné všem lidem; mají hodnotu všelidskou.

Tu potkáváme se s pojmem lidstva. Proto, že kulturní ideály a díla mají míti platnost všelidskou, nejen národní, míní někteří příliš pokročilí, že národ jest překonaný pojem, že již splnil svůj prostřednický úkol, že má ustoupiti lidstvu.

Ale národ není pouhý pojem, nýbrž opravdová, živá bytost, sebevědomá osoba, poněvadž vědomá své minulosti, za niž se cítí odpovědnou a jejíž důsledky nese.

Lidstvo však je dosud pouhý pojem; neboť nedospělo ještě k jednotnému sebevědomí; obsahuje všeliký nevědomý lid, a sebevědomí národové stáli proti sobě nepřátelsky. Nebylo žádné lidské pospolitosti a solídárnosti. Teprve touto vojnou probouzí se lidstvo k sebevědomí, počíná cítit, že jest jednou bytostí, která nesmí bojovati sama proti sobě a že rána, zasazená lidstvu v Evropě, bolí ve všech dílech světa. „Svaz národů“, ustanovený mírovou smlouvou, jest pokus posilniti probouzející se sebevědomí lidstva; ale to má se státi skrze národy, právě tak, jako národové se probouzejí k sebevědomí skrze jednotlivce. Vojna vyzvedla a upevnila národy, zajistila každému z nich, malému jako velkému, nejen jeho sebevědomí, nýbrž i sebeurčení.

Společnost osob ve všem stejných byla by velmi nudná; prospívá jí velmi, jsou-li osoby různé a zvláštně vyhraněné. Život nechce žádné jednotvárnosti, tvoří druhy i jednotlivce co nejrozmanitější; stále vynalézá nové různosti a rozdíly. Tak i národ je tím silnější a kulturně cennější, má-li mnoho silných individualit, svérázných osob; úpadek jeví se v národě nedostatkem osob. A právě tak lidstvo: potřebuje silných, sebevědomých, individuálně vyhraněných národů.

Proto jest každý národ povinen lidstvu, aby pěstoval a zesiloval svou zvláštní osobitost; nemožný ve společnosti lidstva byl by národ padělaný napodobením národů jiných.

V tom jest řečeno, že národ není sám sobě účelem, nýbrž že jest členem vyššího celku, lidstva; že má býti dělníkem na stavbě prováděné od celého lidstva, na stavbě jakéhosi velikého chrámu, dělníkem přitesávajícím svůj zvláštní kámen svým zvláštním způsobem. Tedy ani lidstvo není samo sobě účelem, nýbrž buduje jakési veliké, božské dílo podle božského ideálu.

Toto dílo, představující nejvyšší kulturní ideál, jest dosud zlomkovité, neboť ani lidstvu není znám onen nejvyšší ideál, nýbrž jen tušen podle jakýchsi neurčitých rysů. Ale aspoň slovo máme pro tento ideál; to jest: pravda.

Všichni lidé prahnou po pravdě; ale nevědí, co jest pravda. Tuší jen pravdu a hledají pravdy bez ustání. Mýlí se často: co jedni mají za pravdu, jiní mají za blud. Pro pravdu jest mezi lidmi mnoho nenávisti a bojů.

Pravda, po které lidé prahnou jako po nejvyšší duševní potřebě, jest jim naznačena neodbytnými otázkami, plnými smyslu, na které však není odpovědi. Otázky ty znepokojují mysl každého člověka, poněvadž se týkají jeho vlastní bytosti: Kdo jsem já, jenž se cítím totožným ve všech proměnách života jakožto sebevědomá osoba, zavázaná vlastním svědomím povinnostmi nejen k sobě samému, nýbrž ještě více k jiným lidem, které uznávám za stejné osoby, jako jsem sám, se kterými obcuji jako duch s duchy, ale jen prostředkem těla? Odkud jsem přišel a kam jdu: neboť neznám ani svého počátku ani svého konce, necítím se obmezeným ani časem ani prostorem, jsem, jakobych trval ve stálé přítomnosti a všude, ač vidím a hmatám, jak se vše mění, vzniká a zaniká, a mé tělo zvláště? Jaký smysl a účel má můj život? Co mám činili, neboť cítím se zavázán povinností k nějakému dílu? A mé svědomí mi káže činiti dobře všem, nejen sobě, kdežto přece rozum mi radí, abych se staral jen o sebe?

Tyto otázky nejsou prázdné a všetečné, nýbrž plné smyslu a naléhavé, ano neodbytné. Avšak odpovědi na ně není. A ta odpověď by právě ohlašovala pravdu. Ale otázky ty samy již naznačují rysy pravdy, ovšem znetvořené tělesností člověka. Neboť otázka sama již určuje odipověd1 a ve mnohých věcech člověku stačí, dovede-li se určitě otázati.

Neboť tělesnost brání člověku i v tom, aby se určitě uměl otázati v duchových věcech. Obcuje s jinými lidmi jako duch s duchy, ale jen prostřednictvím těla; a za tím skrývá se mu duch jiných lidí, maskuje se. Samo vlastní myšlení je nuceno užívati tělesní berle, opírat se o slova; a mnohá myšlenka uvázne z nedostatku slova.

V duchu však jest jediná jistota všeho poznávání; i hmotný svět poznáváme duchem; vědomí je pilíř, na kterém svět stojí. A i pravda jest u vědomí. Není-liž vědomí zvláště určitý rys pravdy?

Lidstvo, prahnoucí po pravdě, hledalo ji nejprve cestou náboženství: počalo od vrcholu; neboť náboženství jest vrchol lidské kultury, vrchol lidského prahnutí po pravdě, a k němu dojde vždy každé hledání pravdy. Myslí-li někteří, že jest náboženství dětský pokus lidstva o pravdu a že máme nyní jistější cestu ku pravdě, totiž vědu, snad jsou na omylu; věda stopuje jen jeden rys pravdy, a to ne ten nejjasnější.

První ideál české kultury byla též pravda, vyhledávaná cestou náboženství. Ale český národ hledal tu pravdy svou zvláštní cestou, ukázal význačnou svou osobitost, jejímž zvláštním rysem jest české kacířství. Neboť celý národ nastoupil tehdy svou zvláštní cestu za pravdou, kdežto jinde šli svou častou jen jednotlivci, za kterými byl potom jejich národ pasivně stržen. A český národ nalezl též zvláštní rysy pravdy.

Poznal, že v pravdu se nemá pouze věřiti, nýbrž že se má podle pravdy žíti. Pravda není jen na onom světě, nýbrž jest v mravním životě člověka. Pravda nesmí být vnucována, nýbrž svobodně vyhledávána a z vlastního poučení a přesvědčení přijímána. Svoboda je rys české pravdy; jejím příkladem mravný život, jejím hlasatelem svobodné kázání slova božího. Mocí nemá být pravda ani bráněna; ale všechno zlé má být kaženo i mocí, podle pravdy!

Svobodná česká pravda, neužívající moci ani k obraně, byla potlačena násilím a osoba národa pokořena a pohaněna. Národní vědomí sice neuhaslo, ale sebevědomí národa bylo zlomeno. Proto bylo a je stále třeba buditi sebevědomí národa, vzpřímiti ho jakožto mravní osobu, má-li se zase osvědčiti jako silný dělník na všelidském kulturním díle.

Zatím dalo se lidstvo na jinou cestu za pravdou; počalo pravdy hledati, již ne v citu a vůli, ne ve víře, nýbrž ve skutečnosti, zjevné našim smyslům a jasně poznávané rozumem. Uznáno sice, že základ všeho poznávání a vší jistoty jest ve vlastní mysli, ale přijato, že co jasně poznáváme, to že jest v mysl vštípeno jako základní pravda. Jasně poznáváme poměry času a prostoru, jak se jeví v pohybu těles. Matematická mechanika, osvědčená v astronomii, stala se cestou k hledání pravdy ve skutečnosti. Zajímavo připomenouti, že původce této cesty za pravdou účastnil se porážky české pravdy na Bílé Hoře: René Descartes.

Skutečnost vSak, zjevná našim smyslům, jest neskonale rozmanitá a neustála se mění. Vždy něco zaniká a vzniká něco jiného. Vše trvá jen okamžik a zapadá již v minulost; přítomnosti vlastně ani není, leda jako rozhraní mezi minulostí a budoucností. Čas vše ztravuje, Chronos požírá své děti a hází vše do tartaru. A co vznikne, to závisí na tisíci okolností. Tisíce možností může nastati, ale nastane jen jedna; a to závisí na náhodě, jak se okolnosti sběhnou. Náhodami skutečnosti lidé velmi trpí. A proto tvoří vědu.

Vlastním úkolem vědy o skutečnosti, jest překonati její neurčitou rozmanitost a proměnlivost a zavésti do ní pořádek: aby nová skutečnost nenastávala podle náhod, nýbrž podle řádu. Věda o skutečností vrcholí v technice, ve službě životu.

Ale, ježto se věda v této službě znamenitě osvědčila, očekávalo se od ní, že odpoví též na otázky, které člověku zvláště leží na srdci, na otázky po pravdě. A mnozí vědcové jali se skutečně odpovídati na tyto otázky, jaksi, jménem vědy. Odpovídali podle matematické mechaniky a astronomie: že základem vší skutečnosti jsou pohyby částic, působené jejich silami; že i život vznikl pohybem částic, zvláštně seskupených náhodou; že to byl pohyb trvanlivý, který se šířil a rostl; že byl tak zvláštní, že se jím rozsvítilo vědomí, které ostatně dříme v každé částici. Že náhody vedly k výběru životních pohybů zvláště trvanlivých, že náhodami a výběrem se pohyby rozlišily, že vznikly různé druhy živočichů a z nich konečně i člověk. A mravnost že jest výrazem prospěšnosti v boji o život, že boj jest vůbec pružinou života a náhoda jeho ředitelem. — Což by na konec bylo — popřením účelu vědy.

Mnohým se zdálo, že věda opravdu již odpověděla na všechny otázky a že pravda je ve skutečnosti; a proto že nelze hledati pravdy v náboženství, které je pouhým mythem; a že nové náboženství musí se zakládati na vědě. Ale podrobnější zkoumání mohlo by přesvědčiti každého, že věda vlastně neodpověděla na žádnou z otázek, na které se táže člověk prahnoucí po pravdě.

Jsou ovšem i ve vědeckém poznávání skutečnosti rysy pravdy; ty však nenáležejí skutečnosti samé, nýbrž jsou do ní vkládány rozumem, jenž pořádá velkou rozmanitost stále se měnících zjevů podle duchového řádu.

Základní postup vědeckého poznávání skutečnosti jest takovýto: chceš-li porozuměti souvislosti zjevů neustále se měnících, předpokládej, že v nich trvá něco nezměněného, substance; a že každá změna je způsobována příčinou. Oba tyto základní vědecké pojmy, substance a příčina, nejsou vzaty ze skutečnosti, nýbrž jsou obrazem lidského ducha samého, jenž se cítí substancí, osobou, která trvá nezměněná ve všech proměnách života, a jenž se cítí také příčinou. Na základě této duchové pravdy jsou vybudovány ony „věčné, nezměnitelné, železné zákony přírodní“, o kterých mluví ti, kdo hledají pravdy ve smyslové skutečnosti. Základem každé vědy jest duchový řád, logos; proto slově i věda o kamenech — mineralogie. V tomto duchovém řádu, podle něhož logicky myslíme, jsou rysy pravdy.

Logická pravda jest uložena našemu myšlení svědomím; cítíme mravní úhonu, jsme-li postiženi v myšlení křivém. A myslí-li někdo křivě s úmyslem, dopouští se lži a sám cítí její hanbu. Logická pravda souvisí s pravdou mravní. Tyto rysy ukazují pravdu přísnou. Ale jest ještě jeden, vrcholný rys pravdy, jímž se vysvětlí lidské prahnutí po pravdě: to jest rys krásy, zjevný i ve smyslové skutečnosti, v přírodě i v duchu. Veliká je krása mravního smýšlení a jednání. Ale je též krása v logickém myšlení. Tuto krásu pocítí, kdo se domyslí, jako Newton, souvislosti pádu jablka se stromu s oběhem planet kolem slunce.

Rozvoj vědecké kultury, kdy hledána pravda ve skutečnosti, v přírodě, kdy pěstován rozum a za vrchol kultury uznávána osvícenost, počal v 18. věku. Český národ nebyl účastným tohoto rozvoje; trpěl za svou pravdu náboženskou. Jeho první buditelé bylí ovšem osvícení tehdejší kulturou, ale nevštěpovali ji v mysl národa. Neboť první starostí bylo naučiti národ mysliti svým způsobem, upraviti mu jeho berli k myšlení, totiž národní jazyk; a posilniti jeho zesláblou osobnost, pozvednouti jeho mravní sebevědomí, aby se vzpamatoval a rozpomenul na sebe sama, dáti mu poznati jeho dějiny. Bez silné osobitosti a bez pevného sebevědomí národa není účasti na kulturním díle lidstva; mdlý duch, sklíčený k tomu tělesní chudobou, sotva pojme ideálu všelidské hodnoty.

Proto třeba především pěstovati a posilovati národní osobitost. Proto měl u nás a má í dnes ještě velký význam ideál národa. Není divu, že tento ideál dnes nestačí příliš pokrokovým; není to ideál duchové, nýbrž přírodní kultury. Nesměřuje ke kulturnímu rozvoji, nýbrž ku přírodnímu vývoji národa. Proto chtěli by ideál národa nahraditi ideálem lidstva a humanity. Nemíním uvažovati zde o tom, není-li také ideál lidstva a humanity ideálem kultury přírodní a ohlasem hesla návratu ku přírodě podle legendy o zlatém věku, kdy lidstvo bylo dokonalé. To však pravím s důrazem, že přírodní vývoj, kterým se vytvořuje osobitost jednotlivce a národa, jest podmínkou, která činí teprve možným kulturní rozvoj. Napřed musí národ vyrůsti v silnou osobu, než se může dáti do služeb lidstva v hledání pravdy.

Ovšem, trvati na ideálu národa jako nejvyšším účelu jest hřích, rovný sobectví jednotlivce. Vidíme tento hřích u národa německého, vidíme i trest za tento hřích; i třeba nám varovat se tohoto zlého příkladu. Nám jest národ osobou, která má sloužiti všdlidskému účelu, totiž hledati pravdy a konati kulturní dílo. Ale napřed musí národ ze sebe učiniti silnou mravní osobu, hájící své důstojnosti a upevňující své sebevědomí. Neboť jinak byl by špatným dělníkem na všelidském kulturním díle, kde jest každý ceněn podle toho, jak sám sebe cení.

Avšak již v době přírodního vývoje, kdy národ tvoří svoji osobitost, má míti na mysli své povolání jakožto dělníka na všelidském kulturním díle, má hledati pravdy. Nestačí však jan logická pravda, vědecké vzdělávání; vyšší jest pravda mravní; a zakončením je krása. Národní umění ukazuje, jakým kulturním dělníkem bude národ.

Český národ nemá již jen mysliti na svůj kulturní ideál, nýbrž má se již dáti také do kulturního díla. Neboť vystoupil z přítmí na světlo, kde ho již vidí všichni národové.

Máme obnoviti staročeský ideál kultury náboženské? To není možné ve staré formě náboženské. Ale ani nový ideál nemůže býti jiný než náboženský. Neboť náboženství jest vrchol lidské kultury, ježto se nevztahuje jen na lidstvo, nýbrž na veškerenstvo duchových bytostí, jsou-li jaké mimo naši zemi. V náboženství spojují se všechny rysy pravdy v ideál věčné pravdy, totiž nejvyšší rozum, nejvyšší mravní dobro a nejvyšší krása.

Staročeský ideál byl přísný mravný život podle zákona božího. Mravní zákon, vštípený v mysl každého člověka, jest jediným základem života pospolitého. Máme před sebou těžkou otázku sociální; ta nemůže býti rozřešena žádným násilím, nýbrž jen podle pravdy. A pravdy nelze vnucovati, ba ani brániti násilím, které jest dovoleno jen proti zlému, podle pravdy. Násilí jest zbraní lži, nikoli pravdy. Žádná sociální náprava nestala se násilím. Starověkého otroctví neodstranil Spartacus ani Pompeius, nýbrž Kristus. Středověkého nevolnictví neodstranily selské bouře, nýbrž osvícenská kultura prohlášaním práv člověka. A tak bude též s otázkou dělnickou: rozřeší ji mravní kultura.

Po velkém mravním napětí za války upadli jsme v mravní ochablost a nežijeme podle pravdy, nýbrž ve lži. Staročeská poctivost konala práci pro dílo, ne pro zisk; radost z díla byla pružinou práce, dílo chválilo mistra; tehdy platilo: práci čest! Tomu odporuje práce pro zisk a ješíě více zisk bez práce, lichva s prací i s výrobky. Staročeská pravda byla pomáhat si navzájem v nouzi bratrsky; nyní platí vykořisťovat nouze — i bratrovy. A nejvíce protiví se pravdě závist, skvrna české povahy.

Jaký jest ideál české kultury?

Opak toho, jak žijeme. Naše neřesti ukazují nám náš ideál. To je přirozený kontrast. Tak povstal též z neřestí židovstva ideál křesťanství.

Jaké kulturní dílo všelidské hodnoty máme počíti? Překonati sebe a obrátit se přátelsky k bližnímu: neboť u bližního začíná lidstvo. Rozřeší sociální otázku podle pravdy. Právě u nás staví se proti tomu nejméně překážek. Národové hledějí na nás, jak nám bylo řečeno, jako na světlé místo střední Evropy: hle, jaké kulturní dílo všelidské hodnoty bychom mohli vykonati!

Ideál české kultury jest vytesán v žule, kolem které chodíváme každý den. V žule, na níž stojí pomník našeho mučedníka pravdy:

Tento ideál ještě žije, i v selském lidu, jemuž se vytýká tolik hříchů. Slyšel jsem od českého sedláka tato slova: „Kdybych měl mluviti k lidu, řekl bych jen to: lidičky, mějte se rádi a přejte si, hned nám bude všem dobře.“

Pronáším tato slova za něj a nemohu skončiti lépe.