19.10.2010 19:17

 

Kosmova Kronika česká

Vznik Kosmovy kroniky spadá do počátku 12. století, jemuž vládne latinské písemnictví. Proto není překvapením, že rovněž dílo děkana svatovítské kapituly Kosmy je psáno latinsky. Přesto v něm místy nalézáme tzv. bohemika, což jsou ojedinělá česká slova, nejčastěji osobní a místní vlastní jména v cizích, především latinských, textech.

 

Kosmova Kronika česká je rozdělena do tří knih. V úvodu každé knihy nalezneme předmluvu s filozofickými či mravními úvahami. Kniha první, věnována panu Šebířovi proboštu kostela mělnického a arciknězi Gervasiovi, zachycuje příběhy o době pohanské. V Kosmově vyprávění ožívají dávno zapomenuté legendy a příběhy našich předků. Setkáme se zde s praotcem Čechem, Krokem a jeho dcerami – Kazi, Tetou a Libuší, knížaty Neklanem a Křesomyslem, Bořivojem či Vladislavem.

Co se tyto věci dály v Čechách, kníže Měšek přitáhl se silnou mocí polskou, udeřil na hrad pražský a po celá dvě léta, totiž od roku narození Páně 1000 a roku od narození Páně 1001 jej držel. Ale Vyšehrad, svému knížeti věrný, zůstal nezastrašen a nedobytný. V téže době však kníže Měšek poslal posly k císaři, nabízeje a slibuje mu nemírné peníze za to, dá-li syna knížete Boleslava, Oldřicha, jenž byl v císařově moci, spoutati a vsaditi do vězení. Nepřemožitelný hlade po zlatě! Kde je přemocné právo římské říše? Hle, majitel zlata, jsa tlačen balvany zlata, uposlechne rozkazu knížete a katem a žalářníkem se stany podplacený zlatem císař.

Kniha druhá je věnována duchovnímu otci kláštera břevnovského Klimentovi.  Kosmas tuto část začíná výpravou knížete Břetislava do Polska. Postupně zde popisuje deset let těžkých bojů českých knížat s Němci.

Sasové s vévodou Ekkehardem vtrhli do Čech a malou krajinku okolo řeky Bieliny nepřátelsky zpustošili. Když však se jejich vévoda doslechl zlé zprávy, že Slované dobyli nad císařem vítězství, zastavil se u Hněvina mostu nad řekou Bielinou, jsa na velikých rozpacích, zda se má pokusiti o štěstí v boji či s velikou hanbou domů se várititi.

Závěrečná kniha je svědectvím vlastních Kosmových zážitků datovaných od roku 1092 do roku 1125.

Již jsem, zaznamenav málo z mnohého o dávných časech, došel v svém líčení dějin až k časům knížete Břetislava Mladšího. Proč jsem však uznal za dobré upustit již od dalšího díla, má svou příčinu. Neboť užitečnější jest, abychom docela pomlčeli o nynějších lidech nebo časích, nežli abychom mluvíce pravdu – a pravda vždy plodí nenávist – neměli z toho nějakou škodu. Kdybychom se však uchýlili od pravdy a psali jinak, než jak se věci mají, upadli bychom nicnémě ve výtku pochlebenství a lži, poněvadž jde o poměry skoro obecně známé.

Z hlediska věrohodnosti se faktografický základ knihy opírá o knihu třetí, tedy o vlastní zážitky Kosmovy. I přes preciznost a pečlivost, s níž byla kronika napsána, se Kosma nevyvaroval omylů a nepřesností především v dataci. Mnohé nedostatky rovněž vznikaly při opisech knihy, jakožto jediném možném způsobu šíření v této době. Faktografickou nepřesnost nahrazuje poutavým, místy velice podrobným až zdlouhavým vyprávěním. I přes tyto drobné odchylky se stala Kosmova kronika nepostradatelným zdrojem informací z dob dávno minulých.

Děkan Kosmas nebyl nestranným pozorovatelem a zapisovatelem dějin. Naopak netajil se svými sympatiemi k rodu Přemyslovců, které považoval za jediné oprávněné panovníky zemí Českých. Knihou se prolínají odkazy k bibli či k antickému písemnictví, hojně jsou citováni například Vergilius, Ovidius či Horatius.

Kronika ve své době zaujala vzdělanou společnost natolik, že se někteří učenci rozhodli v Kosmově díle i po jeho smrti pokračovat. Jsou nazývání Kosmovými pokračovateli. Patří zde především Kanovník vyšehradský, jehož přesnou identitu neznáme, stejně jako Mnich sázavský, jenž doplnil dílo o historii svého kláštera, naneštěstí i jeho totožnost nám zůstává utajena. Následuje řada dalších anonymních autorů, z nichž si uveďme alespoň kanovníka Svatovítského chrámu či mnicha sázavského.

Přestože kronika zachycuje především chronologickou posloupnost českých knížat a pražských biskupů, nejedná se o nudné čtení nekonečných dat a událostí. Naopak Kosmas se prezentoval jako vynikající vypravěč, který „suchou“ historii prokládá anekdotami, drobnými vtipnými příhodami či veršovým vyprávěním.  V původním textu se tak střídají dlouhá souvětí a souvislé texty s krátkými rytmickými úryvky.  Všechny tyto skutečnosti vytváří z Kosmovy kroniky zajímavé čtení nejen pro milovníky historie.