Když lidé milovali svou vlast

14.03.2011 19:28

  

„České národní obrození“ (v 19. století také někdy „národní vzkříšení“) je pojem, jímž se označuje proces, který probíhal v rakouské monarchii zhruba od poslední třetiny 18. století do roku 1848. Hlavním úkolem jeho tvůrců bylo pozvednout český jazyk opět na úroveň jazyka vzdělanců a motivovat obyvatele českých zemí k národní uvědomělosti. Národní obrození tvořilo součást procesu transformace feudálního společenství v občanskou společnost. Mezi obrozence patřili: Jungmann, Tyl, Mácha, Němcová, Erben, Purkyně, Presl, Rettigová, Dobrovský, Palacký.

 Stav před národním obrozením

V českých zemích byl v průběhu středověku i v počátku novověku užíván český jazyk stejně jako němčina, přičemž nebyl znám pojem národního státu. V roce 1615 vydal český sněm usnesení, že ten, kdo se přistěhuje do Zemí Koruny české, musí se i se svými dětmi učit česky. Nejednalo se však o nacionalismus, ale o stavovsky pojímaný státní zájem. Z něho se však rodily výrazné prvky novodobého národního vědomí. Po bitvě na Bílé hoře začala do českých zemí proudit cizí šlechta, která užívala němčinu. Roku 1627 bylo vydáno Obnovené zřízení zemské, které zrovnoprávnilo němčinu s češtinou. Němčina se stále více prosazovala a čeština byla postupně vytlačována z nejvyšších společenských funkcí, především z oblasti elitní kultury a státní správy. Němčina se stávala také jazykem vědy či vojska. Češtinou však hovořily v polovině 18. století stále více než 2/3 obyvatelstva, a to nejen na venkově, ale i ve městech, kde byla mluvou středních a nižších vrstev. Psaná čeština si stále udržovala velice vysokou úroveň v jezuitských tiscích. Na univerzitách a gymnáziích, kde z větší části byla výuka svěřena jezuitům, byla hlavním či jedním z vyučovacích jazyků čeština. V češtině vycházely knížky lidového čtení, kramářské písně i náboženské výchovné knihy a učebnice.

Přesto všechno však docházelo ke stále větší germanizaci společnosti. Německý jazyk byl užíván při styku s vrchostí, při úředních jednáních, docházelo k poněmčování názvů obcí apod. Jako první se na obranu českého jazyka veřejně postavil jezuita Bohuslav Balbín, který v letech 1672–1673 napsal knihu Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého. Po něm se postupně objevili další autoři duchovní i světské literatury.

Společenské a politické změny od poloviny 18. století

 

Rakouská císařovna Marie Terezie začala po řadě válek v polovině 18. století zavádět reformy na modernizaci Habsburské monarchie. V Evropě docházelo v té době k pronikání osvícenství jako životního postoje a filozofického směru všech oblastí života. Roku 1773 zrušila císařovna Jezuitský řád, čímž však došlo k dočasnému snížení úrovně vysokého a středního školství v českých zemích. Po zrušení řádu klesl počet gymnázií v Čechách z 42 na 13 a na Moravě z 15 na 7. V českých zemích zůstala jediná univerzita, a to Karlova, ve které po dlouhé době zazněla opět němčina. V roce 1774 byla zavedena povinná školní docházka, v obcích vznikla při každé katolické faře základní triviální škola, kde se žáci od 6 do 12 let učili číst, psát a počítat.

Syn Marie Terezie Josef II. vydal roku 1781 dva důležité dokumenty, které měly zásadní vliv na další vývoj společnosti. Nejprve 13. října vydal Toleranční patent, kterým byla trpěna další náboženská vyznání a 1. listopadu byl vydán patent o zrušení nevolnictví, kterým byli poddaní vyvázáni z přímé závislosti na své vrchnosti. Lidé se tak mohli bez omezení např. stěhovat a usazovat se, studovat, podnikat, což mělo obrovský význam.

Josef II. také zrušil kláštery, které se nevěnovaly veřejně prospěšným činnostem (špitály nebo školy). Přitom bylo zničeno a rozkradeno značné množství české i cizojazyčné literatury, která byla v klášterních knihovnách soustředěna a země přišla o značné kulturní bohatství. Byly též zakázány betlémy, mariánské pobožnosti a zejména poutě, které byly předtím okázalým a téměř jediným veřejným projevem českého kulturního života. Mezi rozhodnutí Josefa II., které mělo vliv na české národní buditele, bylo zavedení němčiny jako úředního jazyka i jako jazyka vyučovacího. Němčina byla povinně zavedena ve všech českých univerzitách, gymnáziích i v tzv. hlavních školách ve velkých městech. Mateřským jazykem bylo dovoleno pouze vyučovat na základních triviálních školách.

 Průběh národního obrození

 

Od 2. poloviny 18. století začalo docházet k procesu, při němž se z etnických skupin v různých státech Evropy staly postupně národy. Jako první k tomuto začalo docházet v Německu, které bylo rozdrobené na množství malých státečků. Rodila se idea sjednoceného Německa, která byla vyjádřena např. v turnerském hnutí či studentských buršenšaftech. Svoji národní identitu si začali uvědomovat i Češi, kteří v době, kdy docházelo k pozitivním ale i negativním změnám, začali proces formování novodobého českého národa a jeho emancipace v rámci rakouské monarchie. Čeští buditelé si byli vědomi toho, že zavedením němčiny jako jediného jazyka na středních a vysokých školách bude mít neblahý vliv na další vývoj české inteligence a české vyšší třídy. Vůdčí silou národního hnutí byla česká inteligence (vědci, umělci, kněží, učitelé a pod.) Dostalo se jim obrazného pojmenování národní buditelé. Motivaci pro svoji práci hledali v historii (František Palacký) ale i v jiných slovanských národech, hlavně v Rusku (František Ladislav Čelakovský, Pavel Josef Šafařík, Jan Kollár). Vzniká tzv. slavistika, nauka o slovanských národech a slovanské vzájemnosti.

Počáteční jazykový ráz představovaný Josefem Dobrovským a Josefem Jungmannem přerostl na konci do zformování politického programu austroslavismu Františka Palackého. V dobovém tisku ho prosazoval zejména Karel Havlíček Borovský.

Pro vývoj české vědy a techniky byla roku 1769 zřízena v českých zemích Soukromá učená společnost, která se o pět let později přeměnila v Královskou českou společnost nauk.

Vedle toho obrozenci kladli důraz na zlepšení všeobecného vzdělání lidových vrstev. Prostředkem vedle škol jim bylo divadlo a vydávání knih. Proto je Václav Matěj Kramérius začal vydávat v pražské České expedici a položil tím základ novodobých českých vydavatelství. V úsilí o české divadlo se zasloužil Josef Kajetán Tyl, nejen coby organizátor, ale také jako dramatik a dramaturg Stavovského divadla, prvního kamenného divadla v Čechách. Kromě něj vzniklo také další divadlo – Bouda, kde se uplatnili čeští umělci. Divadlo vzniklo v roce 1786 a o tři roky později zkrachovalo. Vývoj se pak dovršuje vznikem Sboru pro zřízení českého národního divadla v roce 1850.

V závěrečném období, zhruba od konce první třetiny 19. století, se na vytváření národního programu podílí i česká literatura. Originálními díly pokládají základy moderní české literatury František Ladislav Čelakovský, Karel Hynek Mácha, Božena Němcová a Karel Havlíček Borovský.

 Zapadlí vlastenci

V procesu národního obrození hráli vůdčí úlohu zejména ti čeští národní buditelé, kteří se nejvýznamnější mírou zasadili o vzkříšení českého jazyka a vybudování českého národa. Národní obrození by však bylo nemyslitelné bez tisíců méně známých i bezejmnenných vlastenců a buditelů, kteří působili po celém území obývaném Čechy. Na venkově, kde kostely byly střediskem, kde se setkávali obyvatelé farnosti a řešili věci duchovní i světské a kde se pořádaly společenské akce, jako byly hody, poutě, procesí, oslavy svátků apod., hráli důležitou úlohu obrozenečtí kněží. Ti nejen vyučovali na školách v českém jazyce, ale rozšiřovali a půjčovali českou literaturu a časopisy, psali prózy a básně, skládali písně, zakládali knihovny, čtenářské, pěvecké a divadelní spolky a starali se o pronikání české kultury a českého jazyka mezi obecný lid. Později do škol přicházeli civilní učitelé, kteří nahrazovali ve výuce venkovského žactva faráře a kaplany, a kteří se též starali o knihovny, čtenářské, pěvecké, divadelní a jiné spolky. Tito učitelé, stejně jako další drobná venkovská inteligence, také sehráli obrovskou úlohu v obrození na venkově i ve městech.

O působení buditelských kněží a učitelů na venkově popisuje děj románu Zapadlí vlastenci, který napsal Karel Václav Rais. O úloze buditelů napsal Alois Jirásek známý román F. L. Věk, který byl i zfilmován.

 Periodizace národního obrození

Národní obrození trvalo přibližně tři čtvrtiny století a bývá proto tradičně rozdělováno na několik období podle různých hledisek. Dají se rozlišit 3 fáze.[zdroj?]

 Obranná (konsolidační) fáze (70. léta 18. stol. – zač. 19. stol.)

 

Probíhalo bránění jazyka, jednalo se o období učeneckého zájmu. Tzv. generace Dobrovského. Datují se sem počátky českého divadla, básnictví a žurnalistiky. Je to doba hledání vlastenectví a stavění se na odpor josefínským centralizačním snahám. Umělci a vědci této doby hledají inspiraci v klasicismu a osvícenství. Nejvýznamnější osobností této doby byl Josef Dobrovský.

Nejvýznamnější osobnosti:

 Ofenzivní fáze (poč. 19. stol. – konec 20. let 19. stol.)

Jednalo se o období vlastenecké agitace. Tzv. generace Jungmannova.

Nejvýznamnější osobnosti:

 Vyvrcholení obrozeneckých snah (30. léta 19. stol. – 50. léta 19. stol.)

Jednalo se o období vítězství národního obrození, které se stalo již celonárodním hnutím. Tzv. generace Palackého. Mělo 3 části:

  1. stále ještě spjatost s Národním obrozením
  2. počátky realismu (Božena Němcová)
  3. romantismus (Karel Hynek Mácha)

Jako konec národního obrození bývá uváděn roku 1848, kdy došlo v Evropě k revoluci, která se nevyhnula ani českým zemím.

Zpět