Záhadný národ, který se z čista jasna objevuje v šeru raného středověku na východní hranici tehdy známé Evropy, se jako blesk řítí v sedlech koní na západ a drtí vše, co mu přijde do cesty. Rychlost a úspěchy jeho expanze jsou nepředstavitelné - během krátké doby obsazuje území o rozloze keltského impéria v dobách největšího rozkvětu. Slovanskou řečí se mluví od Donu na východě po německé pláně na západě, od břehů Severního moře až po Peloponés.

PRVNÍ ZMÍNKY
Když v polovině 9. století překládá zeměpisec Muhammad, syn Músá al-Chvárizm, do arabštiny Klaudia Ptolemaia, nazývá někdejší Velkou Germánii zemí Slovanů, lingua slavica. Všichni Slované tehdy ještě hovořili stejnou řečí. Slované jako národnost jsou původu indoevropského, stejně jako Keltové, Římané a Germáni. Podle některých historiků a badatelů se od tohoto prapůvodního korpusu odtrhli až jako poslední, a proto se ve slovanských jazycích nalézá množství prapůvodních výrazů.
Už v 1. století př. n. l. umísťují římští autoři Plinius Starší a Tacitus na východ od Visly záhadný kmen Venedů. Jejich tvrzení pak o 100 let později potvrzuje Klaudios Ptolemaios. Zdá se, že se tehdy zástupci této světové supervelmoci poprvé dostali do kontaktu se Slovany, byť jméno Vened je původem keltské a značí „bílýÓ. Jenže: na rozdíl od dnes všeobecně přijímané teorie byli první Slované většinou světlovlasí až nazrzlí a modroocí. (Označení Venedi se pro Slovany postupně vžilo nejen u Germánů, ale také Finů a Estonců.) V této souvislosti je zajímavé, jak dopadlo zkoumání nacistů, kteří za německé okupace prováděli svůj rasový výzkum. Když dostali první výsledky, zjistili s úžasem, že procento Čechů s nordickými rysy je větší než u klasických Němců, a výzkum raději potichu ukončili.

ODKUD PŘIŠLI
Kde se nachází kolébka Slovanstva, to je otázka, na kterou hledají historici odpověď už po mnoho generací. Nejpravděpodobnější lokalitou, odkud Slované expandovali do okolního světa a která je tedy jejich pravlastí, se z jazykového hlediska jeví oblast východního Polska a západní Ukrajiny mezi povodími řek Pripjať a Odra. Zdejší vodní toky mají totiž jasně slovanská jména (například Pilica, Kamienna, Slovečna), ačkoliv samotná Odra může mít jméno jak původem slovanské, tak keltské.
Prokopios z Kaisareie, od r. 527 n. l. rádce byzantského vojevůdce Belisaria, líčí v roce 512 n. l. tažení kmene Herulů z Podunají na severozápad. Uvádí, že jejich cesta vedla „přes území všech kmenů slovanských“. To už bylo v době, kdy moc Slovanů začala nabývat takových rozměrů, že si troufli i na útok proti Východořímské říši. Gótský letopisec Jordanes, notář ve službách knížete Gunthigise, píše ve svých Dějinách Gótů, vytvořených v polovině 6. století, o kmeni Venetů, kteří již 200 let žijí v povodí Visly a v jižním Rusku.
Podle současných výsledků historického bádání dorazili první Slované na území dnešní České republiky někdy v 6. století. Prvním místem, na které vstoupila slovanská bota, byla pravděpodobně Morava, kam naši prapředci dorazili od Visly přes Moravskou bránu. Je možné, že se zpočátku vyhnuli jižní Moravě, kde v té době ještě žili germánští Langobardi. Tvrdí to alespoň historik Dušan Třeštík. Podle něj pak kolem roku 530 postupovali do východních Čech a pak podél Labe k Vltavě, do nitra české kotliny.
Zda to byl jediný kmen Čechů, nebo zda se jednalo o několik vln menších kmenů (Charváti, Zličané, Pšované, Litoměřici, Lučané, Sedličané, Lemuzi a Češi), není jisté. Většina historiků a archeologů každopádně shodně uvažuje o víceetapovém osídlení Čech, kdy první Slovany, přicházející ze severovýchodu přes Moravu, následovali v sedmém století další, kteří přišli od jihovýchodu z Panonie, zčásti patrně i přes jižní Čechy.
Víme jedno - Slované neobjevili, jak tvrdí Jirásek, naši zem sice mlékem a strdím oplývající, leč bez lidí. I po odchodu většiny germánského obyvatelstva tu totiž část této populace zůstala, stejně jako předtím zbytky Keltů. Slované se v této zemi velmi úspěšně usadili a s původním obyvatelstvem se rychle smísili.
Vrchol slovanské expanze do Evropy přišel na počátku 9. století. Slovansky se v té době mluvilo od ústí Labe až do jižního Řecka. Někdejší Velká Germánie byla tedy celá slovanská. Například dnešní Hamburk se v roce 845 podle Prudentia Trojského nazýval Civitas Sclavorum - Město Slovanů. „Mají podobný způsob života, jako i obyčeje, a jsouce zvyklí na svobodu, nedávají se nijak zotročit nebo podrobit, hlavně ne ve své zemi. Jsou velmi početní a vytrvalí, snášejí lehce horko a zimu i déšť i nedostatek oděvu a potravin,“ píše kronikář. Území obsazené Slovany měřilo zhruba 2,3 milionu čtverečních kilometrů a v době největšího rozmachu na něm žilo až 2 360 000 lidí.

JACÍ BYLI
První zmínky o našich prapředcích hovoří o podivně pevném, a přitom demokraticky vedeném společenství, které proti sobě nevede války - jako kdysi Keltové. Slované byli v první řadě zemědělci. Stejně jako jejich předchůdci Germáni a Keltové si dokázali často a rádi vyhodit z kopýtka. Slavili nejenom významné svátky svého kmene nebo rytmy roku (dožínky, slunovrat, konec zimy a podobně), ale i svatby, válečná vítězství, křtiny, a dokonce, když už dlouho žádná taková příležitost k oslavě nebyla, si prostě nějaký důvod vymysleli. Jsou dokonce zaznamenány případy, kdy naši prapředci o těchto slavnostech losovali.
Tyto oslavy dokázaly často přežít až do dnešních dnů - například únorový masopust, letní a zimní slunovrat, podzimní vinobraní nebo vánoční koledy. Staroslovanský původ mají také dodnes četné lidové obyčeje, jako například únos a vykupování nevěsty, její přenášení přes práh či výměna snubních prstýnků.
Byla by však chyba myslet si, že naši předkové byli nějací beránci. Jejich mírumilovnost vyplývala ze společenského řádu, náboženství a jeho dopadu na praktický život členů kmene. V boji byli Slované naopak velmi odvážní.
Historické materiály se zmiňují o jakémsi Hildigisovi, synovi zavražděného langobardského následníka trůnu, vládnoucího v 6. století na území Boiohaema (Čech). Ten samozřejmě využil první možnosti pomstít se vrahovi svého otce, samozvanému vládci kmene Wachovi. Mladík v roce 535 uprchl z území Langobardů ke Slovanům a stal se velitelem jejich jízdy. Jeho lidé nejprve útočili proti Langobardům a pak se 3000 slovanských jezdců vrhlo na římskou Thrákii (dnešní Bulharsko), kterou kompletně vyplenili a v několika bitvách rozprášili byzantské vojsko. Když v roce 550 zaútočili Slované na Soluň a stanuli dokonce před branami Konstantinopole, Hildigis vytáhl v čele své slovanské jízdy až do Itálie na pomoc Gótům. Nebylo to první angažování se Slovanů proti Římu - už předtím se na tomto bojišti pohybovali slovanští žoldnéři.

V CO VĚŘILI
Podle slovanských mýtů vznikl svět kdysi dávno jako společné dílo hlavního boha Svaroga a ďábla Černoboga. Na začátku všeho byl jen obrovský a nekonečný oceán, nad kterým se volně vznášeli všichni slovanští bohové. Pak Svarog přikázal Černobogovi, aby vytvořil pevnou zemi. K tomu bylo nutné, aby se potopil na dno oceánu a odtud zemi vylovil. Černobog se ale Svaroga pokusil přelstít a kromě hlíny pro vytvoření pevniny si ze dna přinesl v ústech trochu písku, aby z něj vytvořil svůj vlastní svět. Písek ho však začal dusit a Černobog jej musel vyplivat. A právě tak vznikly skály a hory, zatímco Svarog vytvořil z přinesené hlíny úrodné nížiny a roviny.
Lidstvo vzniklo podle slovanské pohanské víry díky bohovi jménem Rod. Jeho jméno se prý dodnes vyskytuje ve slovanských výrazech příroda, úroda, rodina, národ a podobně. Rod stvořil člověka tak, že rval ze země hroudy hlíny, hnětl je v rukou a pak je házel přes hlavu za sebe, aby z nich při dopadu na zem vznikli lidé.
Pokud Slované žili spořádaným životem, doprovodili je po smrti víly do Navy neboli ráje. V opačném případě se s pomocí démonů a zlých bohů jejich duše propadly do pekla, kde se měnily na upíry, vlkodlaky a další běsy. Postavou smrti byla pro Slovany Morana, jejíž symbolické upalování u nás a například u Lužických Srbů dodnes symbolizuje konec zimy.
Když nejvyšší bůh Svarog splnil svůj hlavní úkol, byl tak vyčerpán, že předal vládu svému synu Svarožicovi, známému u nás někdy také pod jmény Radegast nebo Dažbog. Jeho uctívání se mezi Slovany projevilo později, patrně až na samém konci jejich pohanské historie. Byl to bůh ohně a slunce, který měl podle Slovanů podobu okřídlené osvětlené mužské postavy, která sídlí daleko na východě na břehu moře, kam se chodí každé ráno koupat.
V dobách expanze Slovanů na západ byl velmi oblíbeným a obávaným bohem Perun. Byl to bůh války, hromu a blesků, který bývá znázorňován jako chlupatý drsný bojovník ozbrojený sekerou. V době míru bylo Perunovým úkolem pečovat o právní řád Slovanů, v jeho jménu byly vyhlašovány rozsudky nad různými spory.
Veles, někdy také nazýván skotij bog, Volos, byl podle některých výkladů bohem skotu a úrody. Byl proto uctíván všemi Slovany, ať už válečníky, nebo pacifisty. Staří Slované si ho představovali jako silného muže s býčí hlavou nebo alespoň s pořádnými rohy a značně vyvinutým libidem. Jeho kult ve znamení falických symbolů coby symbolů plodnosti, byl podle archeologů značně rozšířený. Pletení dožínkových věnců, jehož tradice je dodnes živá, bylo například v jižním Rusku nazýváno „zavinování brady Velesovi“.
Chors, přezdívaný také Chrs, Chers, Churs nebo Chros, byl bohem měsíce. Ačkoliv Slované považovali noc za čas duchů a zlých démonů, Chors patřil, snad kvůli svému světlu při úplňku, mezi duchy dobré. Slované si ho představovali jako muže s vlčí hlavou, skutečného vládce armády vlkodlaků, který však sám nikomu neublíží.
Jedinou slovanskou bohyní byla Mokoš. Staří Rusové jí dali přívlastek „stará matička země“. Byla patronkou ovcí a její kult se udržel na Rusi a na Ukrajině až do 19. století. Mokoš měla velkou hlavu a dlouhé ruce, v noci se plížila chalupami a zemljankami, předla, a pokud našla někde ležet neuklizenou koudel, hrozilo jejímu vlastníkovi, že ho s ní opřede.

JAKÉ MĚLI ZVYKY
Bez jakékoliv pejorativnosti lze konstatovat, že kvůli svému způsobu pohřbívání zesnulých by se dnes staří Slované zcela jistě stali členy Společnosti přátel žehu. Je ovšem pozoruhodné, že přes tuto pohřební univerzálnost, platnou pro celé Slovanstvo, existují mezi jejich jednotlivými kmeny v provádění pohřebních rituálů značné rozdíly. Některé kmeny například své mrtvé spalovaly a pak jejich popel ukládaly do speciálních uren, které zakopávaly do země. Jinde se prováděl žeh na hranici dříví a poté se nad spáleným tělem pracně vybudovala mohyla z hlíny. Ruský Nestorův letopis zase praví: „Položili mrtvé tělo na hranici a spálili a potom, sebravše něco kostí, uložili je v malou nádobu a postavili na sloupě při cestách.“
Žárový rituál byl pravděpodobně spojen s privilegovaným postavením boha Svarožice. Oheň měl způsobit to, že se duše člověka vydala k bohu neobtěžkána pozemskými starostmi a tíží. Na druhou stranu však do hrobu kromě nebožtíkova popela Slované ukládali různé obětiny, jako například oblíbené jídlo a pití, šperky nebo předměty denní potřeby. Cena těchto obětin samozřejmě odrážela společenské postavení mrtvého. Jsou známy dokonce případy, kdy společně s mrtvým byla spálena i jeho žena, aby jej tak mohla bez prodlevy provázet v posmrtném životě.
Jak taková pohřební bohoslužba starých Slovanů vypadala, se můžeme pouze domýšlet. Tyto rituály prováděli staří Slované jen v okruhu příbuzných a neexistují ani písemné prameny, ze kterých bychom dnes mohli čerpat. Pravděpodobně se při obřadu hodně zpívalo, Slované totiž vynikali jako výborní pěvci. Podle některých autorů se při obřadech také hodně tančilo a popíjel alkohol, takže se obřad někdy zvrhl v očích nezávislého pozorovatele v orgie.
Tak konečně vrcholila asi většina slovanských obřadů, a to nejen pohřebních. Arabský cestovatel a vyslanec Ibn Rust popsal v 9. století průběh jedné dožínkové slavnosti starých Slovanů, při které se mu dokonce podařilo zaznamenat i text jedné z modliteb: „Bože, jenž jsi nás až dosud zaopatřoval pokrmem, dej nám ho i dnes v hojnosti!“ Modlitby byly doprovázeny vzpínáním rukou k soše kmenového boha umístěné na čestném místě. Vše vyvrcholilo krvavou obětí, ať už zvířecí, kdy byl například obětován beran, nebo dokonce lidskou. Teprve po provedení této oběti se mohl kmenový kněz dostat do toho správného stavu přímého spojení s bohy a mohl někdy i věštit.
Velikost oběti samozřejmě závisela na možnostech těch, kdo ji přinášeli. Chudí Slované tak například mohli obětovat třeba jen misku s kaší, medem, zrním, sýrem nebo chlebem, zatímco bohatí velmožové - lechové - třebas i ovci, krávu nebo v případě válečných obětí i zajaté nepřátele. Podle arabského cestovatele Ibn Rusta se tak dělo pomocí oprátky, která se zvířeti nebo člověku přehodila přes hlavu a škrtila tak dlouho, dokud oběť nevydechla naposled.
Dánský kronikář Saxo Grammaticus ve své zprávě uvádí, že kněz oslavující boha Svantovíta mohl do jeho chrámu vstoupit jen se zatajeným dechem, „aby dech lidský přítomného boha neovanul a tak neznesvětil“. Jsou také zaznamenána svědectví, že se někdy kněží snažili svá vystoupení u kmenových rituálů podpořit speciálními efekty, například vsypáváním zvláštních přísad do ohňů, které pak buďto vybuchovaly, vydávaly barevné kouře nebo se alespoň abnormálně rozhořely.
Slované znovu oživili kultovní význam posvátných hájků, známých už od keltských druidů. Právě zde měli sídlit slovanští bohové, a proto byly lesíky obehnány ploty z kůlů s ozdobně vyřezávanými špičkami. Součástí hájku byla vždy nějaká studánka, potok nebo jezírko. Plot kolem hájku měl jen dva vchody. Uvnitř bylo zakázáno lovit jakoukoliv zvěř, ba dokonce lámat větve, trhat plody nebo odtahovat spadlé stromy. Na větve pro Slovany posvátných dubů zde lidé zavěšovali proužky látky a oběti (pravděpodobně i obarvená vyfouknutá vejce - naše kraslice) a ke kořenům zahrabávali mince s prosbami například o vyléčení. Protože zde nebylo možno prolévat žádnou krev, stávaly se tyto hájky, nazývané Srby také svatobor, místy úkrytu různých psanců - podobně jako u křesťanů kostely.