22.01.2011 00:00

 

Napoleon Bonaparte

Napoleon I. Bonaparte (1769 – 1821) byl francouzský císař a vojevůdce, jenž je dodnes považován za klíčovou osobnost moderní historie a ikonu vojenství přelomu 18. – 19. století. Narodil se na Korsice do rodiny nepříliš zámožného příslušníka úřednické šlechty. Již v devíti letech jej otec i s jeho starším bratrem Josefem odvezl do Francie, kde jako stipendista studoval v místních vojenských školách. Po smrti otce, ve svých 16 letech, převzal starost o rodinu, přerušil studia a vstoupil jako podporučík do armády. Strmý vzestup jeho kariéry nastal ve chvíli, kdy se jako dělostřelecký důstojník zasloužil o dobytí pevnosti Toulon (1793) a byl povýšen do hodnosti brigádního generála. Když pak v roce 1795 v pařížských ulicích úspěšně potlačil royalistické povstání, stal se v pouhých šestadvaceti letech divizním generálem a převzal velení nad armádami vnitřní a pařížské oblasti. Následujícího roku byl na návrh Lazare Carnota jako hlavní opora Direktoria^[1] pověřen velením nad francouzskou armádou v Itálii. Zde se chopil nabízené příležitosti, využil revolučního nadšení vojáků, tehdy nejhorší evropské vojsko proměnil v kvalitní údernou sílu^[2] a spolu s ním vykročil na devatenáct let trvající dráhu vojevůdce a dobyvatele. V roce 1799, po ne příliš vydařené vojenské kampani v Egyptě, se zapletl do politického převratu, který měl omezit moc dvou zákonodárných sněmoven ve prospěch mnohem silnější výkonné moci a stal se čelním ze tří vládnoucích konzulů. Od roku 1800 nadále zastával doživotní funkci prvního konzula a o čtyři roky později politickými machinacemi přiměl senát k tomu, aby jej zvolil francouzským císařem. Vládu si za téměř nepřetržitého válečného stavu podržel až do roku 1814, kdy byl po tragické kampani do Ruska vojsky VI. spojenecké koalice zatlačen až k francouzské metropoli a vlastními maršály přinucen abdikovat. Po této „zradě“ byl poslán do vyhnanství na ostrov Elba, odkud po necelém roce internace uprchl a bez jediného výstřelu opět obsadil císařský trůn. Francie se však dostala do vojenskopolitické izolace a Napoleonovo druhé císařství nepřežilo více než sto dní. Veškeré jeho naděje skončily porážkou od pruské a anglo-batavské armády v bitvě u Waterloo. Napoleon byl okolnostmi přinucen abdikovat podruhé a sám o své vůli se vydal do rukou spojenců. Ti jej bez velkých průtahů odsoudili k doživotnímu pobytu na ostrově Svatá Helena. Zde také ve věku jednapadesáti let zemřel.

Za svůj život svedl okolo šedesát bitev, tedy více než Alexandr Makedonský, Hannibal, Caesar a Suvorov dohromady^[3] a po další téměř celé jedno století byla vojenská teorie i praxe posuzovaná podle jeho pravidel a přizpůsobována jeho pojetí válečnictví.^[4] Za Napoleonovy éry se Francie změnila ze stavovského feudálního státu v sociálně i občansky nově strukturovanou společnost^[2] a určovala politický trend ve značné části Evropy. Mimo jiné provedl reformu vnitřní správy a v roce 1804 vydal nový občanský zákoník (Code civil), jenž se stal vzorem pro další evropské země^[5] a dodnes tvoří základ francouzského práva.^[6] Avšak Napoleonovo jméno nebývá spojováno jen se superlativy. Kdykoliv je připomínána jeho genialita a obdivuhodná vytrvalost v úsilí o dosažení vytyčeného cíle, nezůstává opomíjena jeho lhostejnost k lidem, v nichž viděl jen prostředky a nástroje.^[7] Díky tomuto přístupu sice dokázal ze svého národa získávat i skryté rezervy, avšak další památkou na jeho panování byla nesmírně vysoká oběť více než milionu francouzských občanů, padlých na četných evropských bojištích.