Kouzelné mi však připadalo vše, co jsem viděl oknem...
Jak Josef Lada ke kreslení přišel
Josef Lada, jeden z předních představitelů moderního výtvarného umění, to na cestě za kariérou kreslíře neměl vůbec jednoduché. Přesto si však umínil jít za svým snem a nakonec dokázal všem, kdo mu nepřáli a nevěřili, že má talent nejen kreslit, ale svými obrázky i potěšit. 17. prosince uplynulo 122 let od jeho narození, a tak se sluší věnovat mu skromnou vzpomínku.
Jak to všechno začalo
Josef Lada, v okolí známý jako Pepík Ševců či Mlejnečkův Jozka, se narodil v Hrusicích v chudém ševcovském domku o jedné místnosti s hliněnou podlahou. Už odmalička jeho umělecké cítění ovlivňovaly různé podněty z okolí; od vyprávění sousedů o strašidlech, přes malebnou krajinu prostředí, v němž vyrůstal, až po lidové písně, které slýchával od starších sourozenců a které v něm podněcovaly ty nejkrásnější představy.
"Všechno mi bylo tajemné, podivné, bájné, a přece jsem to dětství prožil tak reálně na tak malém kousku země, kolem kachlových kamen a na peci za nimi. Kouzelné mi však připadalo vše, co jsem viděl oknem: stromy obalené bělostnými květy, později ovocem, i v zimě zase holé, zapadlé v závějích sněhu. Má fantazie byla podněcována vším, co jsem viděl i slyšel." Josef Lada
Každý z těch zdánlivě drobných detailů pak našel místo na jeho obrázcích. Každá Ladova kresba je de facto zachycením jeho vzpomínek na dětství a obyvatele Hrusic.
Jak uvedl ve své biografii Kronika mého života, ke kreslení tíhnul od útlého dětství. Jakmile se mu do ruky dostal kousek čistého papíru, hned jej pokryl vlastními kresbičkami. V poměrech, v jakých jeho rodina žila, byla o papír nouze, a tak si docela dobře vystačil s balícím papírem, okraji novin, ve škole pak s deskami sešitů. Protože si rád prohlížel vojenské kalendáře, kreslil ponejvíc vojáky a slavné bitvy.
Postupem času se dostal i ke kreslení zvířat, stavení a později dokonce celých měst. Po okolí se brzy rozkřiklo, jak hezky Pepík maluje, a proto za ním občas někdo přišel, aby mu udělal třeba portrét. Za svá díla dostával i odměny - pochopitelně ponejvíc v naturáliích, ale když za podařenou kresbu dostal nějaký ten krejcar, hned si za něj koupil nové papíry a tužky. Kreslení se mu stávalo hotovou vášní.
Kreslení bylo i Ladovým nejmilejším předmětem ve škole. Brzy ho však omrzelo, protože se omezovalo jen na trénování rovných čar. Jeho talentu si naštěstí brzy všiml i farář Josef Růžička, který byl sám kreslířem. Zval Josefa k sobě na faru a zadával mu obkreslovat obrázky různé obtížnosti. Jenže roku 1900 byl Růžička přeložen do jiné obce a Josef Lada tak ztratil dobrého učitele.
Když přišel čas, kdy se měl Josef začít učit nějakému řemeslu, přál si otec, aby si vybral povolání, které bude mít spojitost s jeho talentem a zároveň ho uživí. Zklamalo ho zjištění, že na to, aby se syn mohl stát uznávaným umělcem, bylo by zapotřebí drahých škol. Našel mu tedy učení v Praze u jistého pana Petránka, malíře pokojů a divadelních kulis. V Josefovi zahořel plamínek naděje, že se přece jen k uměleckému malování dostane, a těšil se, až mu mistr zadá zhotovit divadelní kulisu. Sklízel však jen výsměch a dostával podřadné úkoly, které ho fyzicky i psychicky vyčerpávaly. Rozhodl se tedy učení opustit. Rodiče jeho rozhodnutí přijali s pochopením.
Josef Lada si brzy našel jiné učení - knihařinu. Práce kolem knih ho velmi bavila a měla vliv na jeho další umělecký rozvoj, protože se skrze ní seznamoval s novými autory a malíři. Často se mu do rukou dostávaly obálky knih, které zhotovovali přední čeští malíři. Nepřestával přitom snít o vlastní umělecké kariéře.
Rozhodl se, že při učení zkusí své štěstí u přijímacích zkoušek na uměleckoprůmyslovou školu. Přijat byl ale až na třetí pokus; po prvním přijímacím řízení byl odmítnut z důvodu nedostatečného předchozího vzdělání a po druhém jej nepřijali ani přesto, že měl za sebou přípravný kurz. Skutečným důvodem, proč Josef Lada nebyl na školu přijat, byl zřejmě fakt, že jeho zájem byl čistě umělecký, bez naděje, že by nabyté znalosti později nějak řemeslně uplatnil. Proto při třetím pokusu do přihlášky uvedl, že chce být malířem v uměleckém závodě a přiložil výuční list knihaře. A byl přijat.
Školou byl ale zklamán. Nelíbilo se mu nekonečné obkreslování podle šablon a dušení umělecké individuality. Studia tak po řádném promyšlení opustil. Hledal uplatnění v různých časopisech a přestože se často potýkal s výsměchem a neuznáním, jeho humoristické kresby přijímalo hned několik časopisů, jako např. Máj, Švanda dudák, Veselá Praha, Chuďas, Nový Neruda (později přejmenován na Svítilnu) či Karikatura (zde se Lada seznámil s Jaroslavem Haškem).
Netrvalo dlouho a i přes všechny těžkosti, které zpočátku Josefu Ladovi bránily v rozletu , se jeho kariéra začala slibně rozvíjet. Už si nemusel odtrhovat od úst, aby vyšel s nevalnými honoráři, protože jeho obrázky v některé z redakcí vždy přijali. Dokonce jich několik vyšlo i v zahraničních časopisech (např. ve vídeňském Die Muskete či turínském Pasquino). To bylo roku 1910, kdy mimo jiné vydal svou první knížku pro děti. Moje abeceda, jak se kniha lidových říkadel opatřených jeho kresbami jmenovala, byla kritikou přijata velmi kladně a nejinak tomu bylo i u dalších titulů, které vbrzku následovaly.
Charakteristické Ladovy obrázky
Jedni mu vytýkali výstřednost, jiní, že napodoboval Alše. Aleš byl skutečně jedním z jeho největších vzorů, jak ale sám Lada říkal, vzor má umělec mít, aby měl stále snahu vyrovnávat se lepšímu. Musí však do kresby dát hlavně sám sebe.
Humorné obrázky a karikatury začal kreslit zejména proto, aby o sobě dal nějak vědět. Oprostil se tedy od svých náladových kreseb, v nichž se tak jako tak necítil ještě zcela kovaný, a pustil se do jednoduchých dílek pro časopisy, přestože s tímto druhem umění nebyl zcela seznaný. "Neznalost jazyka v oněch časopisech mi nevadila," píše k tomu ve své kronice. "Toužil jsem jen vědět, jak si různí kreslíři počínají při rozvrhování plochy, jak vyjadřují různé psychologické stavy a situace a jakými kresebnými prostředky toho docilují."
Na vlídný a veselý výraz obrázků dbal především v literatuře pro děti. Té současné vytýkal zejména bezohlednost vůči dětskému vnímání a vidění reality. Dával si za úkol, aby jeho obrázky byly barevné a poutavé a hlavně, aby na nich nebylo nic, co by děti děsilo. I z toho důvodu naslouchal kritice malých čtenářů a pokud u nich některý obrázek 'neprošel', v příštím vydání knížky jej vynechal. "Kreslíř dětských knížek, podle mých zkušeností, nesmí přehlížet dětský úsudek o svých kresbách."
Jak sám Josef Lada napsal, obrázky nevnímal jen jako pouhý sled čar, ale jako melodii. Byl silně ovlivněn texty lidových písní a dojmy a výjevy, které si s nimi spojoval. Přál si, aby jeho kresby stejně působily i na ostatní, aby z nich cítili náladu a nevnímali je jen jako zachycení reality. Dá se říct i bez nadsázky, že se mu to podařilo. Jeho obrázky dodnes učarovávají malým i velkým a dýchají na ně jakýmsi nepopsatelným kouzlem, jako kdyby z nich dodnes dýchaly veškeré dojmy, sny a vzpomínky, které do nich autor vkládal.
V přitažlivosti k malování vždy cítil jistou osudovost. Proto nedbal na posměšky okolí a nepřejícnost závistivců a šel za svým snem. Díky houževnatosti, s jakou se postavil všem překážkám, kterému život na cestě za jeho cílem postavil, má dnes česká umělecká historie osobnost, jejíž dílo bude národu (a nejen jemu) po staletí učarovávat krásou, laskavostí a pravdivostí zachyceného.