Nejstarší česká rýmovaná kronika

19.10.2010 19:58

 česká rýmovaná kronika

tak řečeného Dalimila


 

Předmluva

Tuto se počíná kronika
Mnozí pověsti hledají,
v tom múdřě a dvorně činie,
ale že své země netbají,
tiem svój rod sprostenstvím vinie.
Nebo ež by sě do nich které cti nadieli,
své země by skutky jměli,
z nichž by svój rod vešken zvěděli,
a odkud by přišli, věděli.
Jáz těch kněh dávno hledaji
a veždy toho žádaji,
aby sě v to někto múdrý uvázal
a vše české skutky v jedno svázal.
A dotad sem toho žádal,
donidž sem toho právě nezbádal,
že sě v to nikte nechce otdati.
Pro to sě sám v to musím uvázati.
Ale věz, žeť úsilno jest tu kroniku psáti,
pro toť chci rozličných hledati.
Nebť to za jísto povědě,
žeť nikdiež cělé kroniky nevědě.
Neb jejie písaři nevelmi sú snažni byli,
pro to sú mnoho opustili,
jedno o svém kraji a jiného málo mluviece
a mnoho rozličného opustiece
a tiem pravý sled tratiece.
Nalez kroniku u knězě starého u Boleslavi,
ta všecky jiné oslavi,
ta mi jístě vlastiny boje vypravi.

Pro to budeš-li pražskú nebo břevnovskú kroniku čísti,
tiem sě právě ujisti,
že na ní jest méňe postaveno,
ale slóv viece mluveno.
A opatovičská, ta často blúdí,
ačť viece mluví, však tobú slúdí.
Vyšehradská mi sě najméňe slíbila,
ale najlepšiet jest na Boleslavi byla.
To račte všichni věděti,
žeť sě já chci té držěti.
Ale nalezneš-li kde co jinak než tuto mluveno,
věz, žeť to jest mú volí neproměněno,
ale jakž tam jest postaveno,
takežť jest i mnú tuto ustaveno.
Řěči prázdné, jelikož mohu, myšli ukrátiti,
a však mysl cělú myšli položiti,
aby sě tiem mohl každý radějí učiti
a k svému sě jazyku viece snažiti.
Nebo uslyšě múdrý řěč múdrú, múdřějí bude
a túžebný tiemto túhy zbude.
Jáz ti tuto sprostně položi
a na to lepšieho proši,
aby pro našie země čest
i pro našich nepřátel lest
opravil mú řěč rýmem krásným
a óslavil hlaholem jasným
a mne tiem nehanějě,
by řekl: "Plete sě neumějě."
Jáť sě v tom sám dobřě znaji,
jedno žeť, o mém jazyku velmi tbaji.
To mě jest k tomu již vzbudilo
a toť mě jest k úsilí připudilo.

kapitola 1

Ot Babylonské věžě a o sedmidcát jazycích

Když vešcek lid pro svú vinu
kromě osmi vodú zhynu,
tehdy ti, již biechu ostali,
ot vzchodu slunečného vstali,
k poledni sě veždy brachu;
nebo biechu plni strachu.
Po tom sě vešdy bojiece,
sami sobě v tom nevěřiece,
když na jednom poli biechu,
jemužto Samar diechu,
tu nemúdrú radu vzěchu
a právě podobnú k smiechu
řkúc: "Postavimy věži sobě,
ta bude vysoká do nebě."
A když tu věži děláchu,
tvrdými cihlami ji stláchu.
Klí miesto vápna jmějiechu
a všickni jednu řěč mluviechu.
Bohu sě jich řěč nesmíli,
jich jazyky tako zmýli,
že bratr bratru neurozumě,
ale každý svú řěč umě.
Tu svého diela přěstachu,
druh ot druha pryč sě brachu.
Každý sobě těch vlast ustavi
a ot těch vzněchu sě rozliční nravi.
Ti sobě osobichu země,
jakž dnes má každá jmě.
Mezi jinými Srbové
tu, kdežto biechu Hřekové,
podlé mořě sě ustavichu,
až do Říma sě vzplodichu.

kapitola 2

O počátcě jazyka českého

V srbském jazyku jest země,
jiež Charvátci jest jmě.
V tej zemi bieše lech,
jemuž jmě bieše Čech.
Ten mužobojstva sě dočini,
pro něž svú zemi provini.
Ten Čech jmieše bratruov šest,
pro něž jmieše moc i čest,
a ot nich mnoho čeledi,
již jedné noci Čech osledi.
I vybra sě se vším z země,
jiež bieše Charvátici jmě.
I bra sě lesem do lesa,
dietky své na plecí nesa.
A když dlúho lesem jide,
k velikému hvozdu příde.
Tu sě stešče čeledi jeho.
I vece Čech: "Ach, běda skutka mého,
že jste vy pro mě v tejto núzi
a jsú pro mě váši domové hustí luzi."
I vece Čech k svému sboru:
"Podejděm pod tuto hóru!
Dětem a skotu otpočinem
a snad sě tuto s túhú minem."
Zajtra u pravé zóřě
by Čech sám sedm na tej hóřě,
s niež všichnu zemi ohleda
a dále jim jíti neda
řka: "Mámy zemi po své vóli,
budú nem sde plni stoli,
zvěři, ptákóv, rýb, včel dosti,
ot nepřátel dosti tvrdosti."
Jako by sě dnes na púšči stalo,
kdežto by jim nic nepřěkážalo.
Ale s té hóry na zemi zřěchu,
pro to tej hóřě Říp vzděchu.
Prvé chleba nejmějiechu,
jedno maso a ryby jědiechu.
Prvé léto laz vzkopachu,
druhého léta rádlem vzórachu.
Ale že jich starostě Čech diechu,
proň zemi Čechy vzděchu.
Ti lidé věrni biechu
a své sbožie obecno jmiechu.
Komuž sě co nedostanieše,
ten u druha jako své vezmieše.
Jeden obyčěj zlý jmějiechu,
že manželstva nedržiechu.
Tehdy ijedna žena mužem jísta nebieše
a jeden muž žén mnoho jmějieše.
Právě skotsky přěbýváchu,
na každý večer nového manželstva hledáchu.
Súdcě nejmějiechu,
nebo sobě nekradiechu.
Pakli sě kdy stala která sváda,
u stařějšieho budieše rada,
aby právo učinili,
pravému škody polepšili.
Minu let velmi mnoho,
že sě držiechu ten lid obyčějě toho.

kapitola 3

O Libušinu otci múdrému

A když mnohý minu rok,
vsta v zemi muž, jemuž diechu Krok.
Ten zemi všecknu súdieše
a múdrosti jě učieše.
Potom Krok jide do návi
a tři dcery múdré ostavi,
Kaziu, Tetku a Libuši.
O třetie mluviti muši.
Kazě seděla na Kazíně
a Tetka na Tetíně.
Libušě prorokyni bieše,
ta všěcku zemi súdieše.
Sta sě, že o mezi sě dva svadista,
až sobě dobřě přibista.
Libušě sě jě jich súditi
a vinného chtieše smútiti.
Vinný jě sě Libušě haněti
řka: "Nechci tebe za súdci jmieti.
Neb žena lépe umie jehlú šíti
než v súdě mužě súditi.
Auvech, kako mě to velmi rudí,
že náši zemi žena súdí."
I jě sě jie viece všěch paní haněti,
jehož já nechci mluviti.
Libušě to uslyšěvši,
nemúdřě mu přěhověvši,
nic jemu neotpovědě,
ale valný sněm zapovědě.
Když sě na sněm všichni snidu
a přěd Libuši přijědu,
tehdy ta všie země máti,
jě sě hanby své žalovati.
Zeměné to uslyševše,
své sě hospodě nasmievše,
jako s patra sě vzpodjemše,
rady ijedné nevzemše,
křiknú všichni jedním hlasem:
"Nevyplatímy toho jedniem vlasem.
Pravduť je mluvil člověk taký.
Neboť jest vila muž všaký,
jenž sě přěd ženú súdí,
jehož k tomu núzě nepřipudí.
Již déle nechcem hověti,
chcem mužě za hospodu mieti.
Jednohoť na tobě prosímy:
Pověz nem věščbami svými,
z které nem země radíš knězě vzietí.
Neboť v své zemi nemóžem podobného jmieti."

kapitola 4

O Libušinu proročství

Tehdy jim Libušě otpovědě
řkúc: "Toť vem beze lsti povědě,
jakož kolivěk ste mě uhanili,
když ste mě tak potupili.
Zlý člověk chtěl by to býti,
kterýž pro své dobré dá obci zlým užiti.
Obec jest každého ohrada,
ktož ji tupí, minulať jej jest rada.
Ztratě obec, neufaj do hrada,
bez obcě dobude tebe všeliká sváda.
Ale já vám své škody nedám zlým užiti,
chci vám beze lsti raditi.
Radějši byšte mohli mój súd trpěti,
než chcete za knězě silného mužě jmieti.
Lehcěť, tepe dievčie ruka,
ot mužské rány bývá veliká múka.
Tu mně tehdy uvěříte,
když svého knězě za železným stolem jedúce uzříte.
Ale bude-li nad vámi cizozemec vlásti,
nemoci bude váš jazyk dlúho tráti.
Túhať jest každého mezi cizími,
smutný utěší sě mezi známými.
Každý kralije přátely svými,
a ijeden múdrý neradi sě s cizími!
Pojmeť sobě lid jazyka svého
a bude vždy hledati vašeho zlého.
Na váš lid hledati bude viny
a svým rozdělí vášě dědiny.
Češte své, i krastavo,
nedaj v sě cizozemcóm, česká hlavo!
Tomuť vy učí ženská hlava,
kde jeden jazyk, tu jeho sláva."

kapitola 5

O Libušinu koni, ješto Přemysla přinesl

I opět Libušě povědě
"Jižť to já dobřě vědě,
komu býti vaší hospodú.
Jeďtež čstnější po mého koně vodu!
Jamžť jedno on poteče
a k komuž on přiteče,
toho na ten kóň vsadiece,
veďtež jej sěm, sě nesvářiece.
Budete-li sě svářiti,
po tisíc let bude všie zemi škoditi".
Libušě sě na své věščby vzpusti,
kuoň osedlaný bez uzdy pusti.

kapitola 6

O nalezení prvého oráčě toto jest

Páni po koni pojědu,
až Bieliny řěky i dojědu.
Podlé řěky kóň poteče.
až na jednu úlehl i přiteče,
na niejž oráše muž veliký,
obinuv své nohy lýky.
K tomu muži kóň přiskočiv, i sta,
u něho sě vzbočiv, vzvysta.
Stojieše jako jat v udici,
pro to tej vsi vzděchu Stadici.
Páni na chlapě vzvěděchu,
že jemu Přěmysl diechu.
Počěchu sě druh k druhu smieti
i chtiechu jej inhed vzieti.
A jakož jeho dotku,
Přěmysl vstrči v zemi otku
řka: "Žěl mi jest, že ste tak ráno přišli!
Byšte byli teprv ot Libušě vyšli
a bych mohl tuto úlehl vzórati,
viec by bylo nelzě v Čechách chleba oráči kupovati.
Ale že ste uchvátili
a mně v rolí přěkazili,
móž to každý slyšěti rád:
bude v zemi žiezn a často hlad."
Posáh Přěmysl k lýčěnéj kabeli,
vyně sýr a řešetný pecen velí.
I počě, na radlici položiv, jiesti,
pánóv prosě podlé sebe siesti.
Páni sě počěchu shlédati,
na Libušino řečenie vzpomínati.
I jechu sě jeho tázati,
proč by jemu bylo mílo na železě sniedati.
Přěmysl jim otpovědě:
"Jakž vám jest Libušě řekla, též vám povědě.
Když ste nerodili o dievcě tbáti,
bude vás mój rod železnú metlú kázati."

kapitola 7

Ot kmenu otky Přěmyslovy

Když Přěmysl sniedáše,
jeden pán na otku hlédáše,
že otka vypustila z sebe pět pramenóv
a z nich pokvetu pět ořěchóv.
Čtyrie uschnu po maléj chvíli,
pátý by žív, všěm sě smíli.

kapitola 8

O Přěmyslově volení

Když sobě ten div ukázachu
a Přěmysla potázachu,
které by bylo znamenie
suché otky vzekvetenie,
tehdy jim Přěmysl otpovědě
řka: "To já vám vše povědě.
Otka suchá jest znamenie
mého chlapieho urozenie.
Ale žeť jest brzo vzkvetla,
jakž vám Libušě jest řekla,
mój rod z chlapieho pořáda
dojde králového řáda.
Pěti prameny budu kvísti.
To budu na knízě čísti,
že ze mne bude kněžstvo patero,
ale brzo zhyne čtvero.
Páté vzektve velmi krásně
a pustí svój plod jasně.
Ač sě jemu kdy podejde,
a však toho časa dojde,
že vnuk pomstí svého děda,
jeho vrahóm na posledy běda."
Řka to, vsta z chlapieho sboru
i jide do Libušina dvoru.
A jakž brzo Libušě dojě,
Libušě jej za muž pojě.
Přěmysla páni velikými dary ctichu
a knězě jeho učinichu.
Přěmysl biešě múdré mysli,
on s Libuší vše právo zamysli.
Tehdy Libušě povědě:
"Jáz jedno miesto vědě,
to bude slovutno po světu
jako slunce v svém osvětu.
Pomněte všichni slova mého!
Vyndeta dvě olivě z pramene mého,
Václav bude jmě olivě prvéj
a Vojtěch olivě druhéj.
Tě ot pokolenie mého
vzendeta až do královstvie nebeského.
Tě to miesto osvětíta
a, již pohřebena jsúce, svú zemi obráníta.
Stavte město, to vám káži,
tu, kdežť to já vám ukáži,
u Vltavy pod Petřínem,
kdežto tesař činí práh s svým synem.
Pro práh městu vzdějte Praha,
toho města bude silná dráha.
Neb jakž kniežata i králové,
lidé silni jako lvové
proti prahu klánějí hlavu,
aby ji jměli zdrávu,
takež proti Prazě, městu mému;
nebo bude čest i chvála jemu."

kapitola 9

O válcě dievčiej

Pak skončě svój život Libušě,
pohřebu ji ve vsi, jiež diechu Libušě.
Po tom jejie knieně válku počechu
a právě podobnú k smiechu.
Nebo tomu za právo chtiechu,
aby takéž dievka zemí vládla
a mužie držěli by sě rádla.
Chtiece své řěči užiti,
jechu sě hradu staviti.
Dievky hradu Děvín vzděchu
a Vlastu za knieni vzěchu.
Ta po všie zemi dievkám posla posly
řkúc: "Podbímy pod sě ty bradaté kozly!"
Neb sě tehdy pohansky jmiechu,
mužie dlúhé brady nosiechu.
Vecě Vlasta: "Kteráť leží na nich moc?
Zapíjejí sě na každú noc.
Když nad nimi svítězímy,
co chtiece z nich učinímy."
Pro tu sě řěč mnoho dievek k Vlastě obra
a na šest set sě jich do Děvína dobra.
Jako holubi letie z svých kotcóv,
takež sě dievky bráchu ot svých otcóv.
Když bieše mužóm toho brániti
a každému svú dceru bíti,
dívno jim to bieše viděti.
I jechu sě tomu smieti,
že dievka okročmo na koni sedieše
a druhý po niej prázdný vedieše.
Mužie z smiecha nemúdrého
dojidechu smutka velikého.
Mohúc to zlé slovem uhasiti,
i dachu velikému zlému býti.
Snad jsú byli nepomněli,
že múdří sú za příslovie jměli
řkúc: "Kto chce v domu škody zbýti,
nedaj jiskřě uhlem býti.
Neb uhel často ohněm bývá.
proňž bohatý sbožie zbývá."
Tak mužie, mohúc slovem obrániti,
i dachu z mála vojsku býti.
Kněz Přěmysl chtieše toho brániti,
páni řkú: "Pokusímy, co dievky mohú učiniti."
Vecě Přěmysl: "Viděch ve sně dievky, krev ločíce
a po všiej zemi jako vsteklé běhajíce.
Pro ten sen boji sě v zemi zlého."
Páni na smiech obrátichu sen knězě svého.
 
Zpět