Kolébkou romantismu byla počátkem 19. století Anglie, odkud se romantismus šířil po celé Evropě. Snivý duch romantismu zahladil poslední stopy klasicismu a projevil se jak v literatuře, tak ve výtvarném umění – přímo vyšel z literatury a tvorby anglických básníků a spisovatelů George Gordona Byrona, Percyho Bysshe Shelleyho, Mary Shelleyové, Sira Waltera Scotta a Johna Keatse, ale také německých představitelů literárního hnutí Sturm und Drang (Bouře a vzdor) Johanna Wolfganga Goetheho a Friedricha Schillera. Romantismus odvrhl studenou antiku a přísný řád klasicismu a zajímal se o dobrodružnost a romantičnost středověku.

Člověk byl v období romantismu silnou osobností, dobrovolně se odchyloval od všech tradičních a akademických norem. V dramatickém citu se přímo setkával s přírodou a vytvářel tak nevšední dojmy romantiky a uvolnění. Zajímal se o výjimečné netradiční exotické náměty a postavy, zdůrazňoval nespoutaný a vášnivý cit v revoltě proti chladné skutečnosti. Nacházel bolestnou zálibu ve své nejistotě a melancholickém osamocení, které bylo neslučitelné s klidnou vyrovnaností. Inspirací mu byla láska k pravdě, kterou bránil ve stavu vášnivého vzrušení. Romantikové mohutně využívali všech druhů pohnutí, jež umožňovala představivost, byli posedlí myšlenkou na smrt a vábila je noc, kterou považovali za předobraz smrti.

Romantický člověk nacházel inspiraci a hluboké pocity v přírodě, byl fascinován temnými bouřemi i rozkladnými silami, příroda pro něj byla zosobněním nejvyšší spravedlnosti a koloběhu života. Člověk byl v přírodě pouze malou a bezbrannou figurkou, vydanou napospas přírodním elementům, kterým ani nijak nemohl vzdorovat, a pokud jim vzdoroval, jeho vzdor byl marný. Zaujetí přírodou odráželo lidské obavy, strach i naděje, bylo hlasem revoluce.

Romantismus byl depresivní dobou temných pohádek Jakoba a Wilhelma Grimmových, Goetha a jeho Fausta i mladého Werthera, hororových příběhů Edgara Allana Poea, Ivanhoea Sira Waltera Scotta, nenaplněné touhy hrdinky Jany Eyrové Charlotte Brontëové i Frankensteina Mary Shelleyové. I přes všechnu rozervanost a zoufalství romantických hrdinů byla jejich nejdůležitějším a nejzákladnějším citem láska, která měla moc osvobozovat člověka i jeho ducha.

Romantismus nacházel inspiraci také v exotice, kterou objevoval v tajemných krajinách španělských hor, skotské vysočiny i jezerního kraje, severní Afriky, Turecka. Americký romantismus obdivoval nespoutanou krajinu západu a Skalistých hor, které byly zemí nenavštívenou civilizovaným člověkem.

Lidé v romantismu nacházeli únik z každodenního života do neskutečna, snili o dalekých zemích a o zašlých časech, zvláště o středověku, o němž měli dosti mlhavou, nicméně velmi poetickou představu. Napodobovali středověké slohy a především gotiku, a tak býval romantismus často označován i jako novogotika nebo pseudogotika. Romantismus však sám o sobě v napodobování středověkých slohů nepřicházel s žádnými novými prvky a byl vlastně pouhým výsledkem stagnace v umění.

V českých zemích se romantismus projevil osvícenstvím a příklonem ke staré české historii pověstí a bájí. Protože Čechové neměli svého romantického krále Artuše, spravedlivého zbojníka Robina Hooda nebo statečného Parsifala, hledali podobné rytířské vlastnosti u postav jako praotce Čecha, Přemysla Oráče či Bivoje. Tento obrat znamenal také vzestup vlastenectví a následně i snahy o posílení identity českého národa nacházejícího se pod nadvládou Rakouska-Uherska. Tyto snahy vyvrcholily stavbou Národního divadla v Praze. Typickým představitelem českého rozervaného hrdiny romantismu byl Karel Hynek Mácha se svým Májem.


Malířství

Malířství romantismu bylo plné nevšedních tajuplných námětů ze středověkých dějin. Malíř se snažil zachytit sbližování se s přírodou s nevídanou vášní v neklidných temných krajinách a lesích. Děj byl vyhrocen do maxima v dramatičnosti tahu štětce a hře světla a stínu, avšak největší důraz byl kladen na obsahovou stránku díla a dosažení efektu neklidu a dynamiky.


Architektura

Historické slohy středověku a exotické náměty se v architektuře romantismu těšily značné oblibě. Užití zde opět našlo tupé zakončení válcovitých věží a zubaté cimbuří gotiky. Architekt často musel předkládat více plánů pro výstavbu, každý v různém historickém stylu. Umění hledalo dokonalý slohový prototyp, který poté aplikovalo na všechny stavby. Zájmu se těšilo i restaurátorství, mnohé gotické a renesanční stavby byly přestavěny v duchu nového umění. Nová byla koncepce tzv. přírodního parku, přičemž důraz byl kladen na přirozenost a soulad krajiny se sochami, altány, rozhlednami a exotickými architektonickými prvky. V přírodních parcích bylo možné setkat se i s umělými zříceninami a jeskyněmi.